Fénické písmo bylo ve starověku souhláskové písmo používané pro zaznamenání textů ve féničtině a později i v dalších příbuzných kanaánských jazycích. Z fénického písma se (nepřímo) vyvinulo mnoho dnes používaných písem, jak souhláskových (hebrejské, arabské), tak indická písma a řecká alfabeta, z které je odvozena cyrilice i světově nejrozšířenější latinka.
Fénické (resp. fénicko-kanaánské) písmo se vyvinulo z písma protosinajského patrně někdy v 14.–11. století př. n. l. v oblasti Předního východu (Fénicie nebo Kanaán v širším smyslu). Fénické písmo, vycházející z akrofonického protosinajského písma, je písmem hláskovým, fonetickým. Má celkem 22 znaků označujících souhlásky. Oproti moderním písmům původem z řecké alfabety včetně latinky, nezná znaky pro samohlásky, podobně jako většina písem vytvořených pro semitské jazyky. Vzniklo pravděpodobně kvůli potřebě zjednodušeného zápisu. Psalo se jím zprava doleva.
Podle místních variant se toto písmo vyvíjelo dál do mnoha zpočátku velmi podobných forem. Fénické písmo tedy stojí u zrodu mnoha dnešních písem. Odhaduje se, že z něj vychází až 80 % známých abecedních soustav.[1] Mezi písma, která z něj vznikla, se řadí:
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Phoenician alphabet na anglické Wikipedii.