Christine Habermann von Hoch (* 3. září1980, Dačice) je česko-německá sochařka a designérka v kovu. Je známá pro své monumentální sochy z oceli i subtilní plastiky, které propůjčují železu dojem křehkosti. Do svých děl často komponuje světlo, v užité tvorbě se věnuje mj. designu svítidel.
Je nejmladší dcerou uměleckého kováře a sochaře Alfreda Habermanna (1930–2008), který bývá nazýván „papežem kovářů“.[1][2] V roce 1985 odešla rodina do Německa, kde se její otec nadále věnoval tvorbě.[3] Vyrůstala proto v prostředí, kde se všechno točilo kolem umělecké kovařiny. Otcovu dílnu navštěvovali žáci z celého světa, vzhledem k jeho zahraničním projektům rodina často cestovala a stěhovala se. Na dospívající dívku měla formativní vliv zejména série pobytů v Izraeli, kde otec učil v kibucu. Jeho tvůrčí a výukové pobyty je zavedly též do Itálie, USA a Japonska. Od otce se naučila všem základním technikám zpracování kovu i kresbě, železo se stalo jejím celoživotním výrazovým prostředkem. Zároveň se zajímala i o malbu, architekturu a uměnovědy, což ji směřovalo k dalšímu studiu. Po maturitě šla na sochařskou a řezbářskou školu do Jižních Tyrol.[3] Vyhověla tak přání otce, který si nepřál, aby šla po střední škole na akademii. Mezi lety 2001 a 2007 studovala výtvarné umění a německou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci, s delšími stipendijními pobyty na Florentské univerzitě, kde se zabývala převážně dějinami umění, na Technické univerzitě v Drážďanech a Vídeňské univerzitě. Pro Univerzitu Palackého posléze vytvořila Cenu Ludvíka Václavka s názvem „Koncentrované vědění“ („Geballtes Wissen“, 2011).[4] Už během studia vyučovala kovářské techniky na hradě Helfštýn, v dolnorakouském Ybbsitz či na setkáních společnosti Artist Blacksmith Association of North America (ABANA).
Nabyté řemeslné i intelektuální zázemí výrazně formovalo její tvorbu, v níž se prolínají tradiční techniky zpracování kovu s moderními postupy a koncepty. Během vysokoškolského studia vyvinula svébytnou techniku kovaných obrazů a experimentovala s kombinovanými technikami a konceptuální tvorbou (např. série Eisen – Pelz – Gold – Silber).
Po studiu strávila necelý rok s tehdy již nemocným otcem v kovárně v Ybbsitz, kde Alfréd Habermann strávil poslední léta svého života.[5] Po jeho smrti mu vytvořila náhrobní triptych z kovu, skla a kamene na místním hřbitově. Sakrálním plastikám se poté začala věnovat intenzivněji – k nejvýraznějším realizacím v této oblasti patří Kříž motýlů v hornorakouském Enns. Aby zpřístupnila otcovu tvorbu veřejnosti, založila Christine Habermann von Hoch v roce 2008 soukromé muzeum Alfréda Habermanna v Ybbsitz, v němž byly k vidění modely, fotografie děl a vybrané sochy. Tyto exponáty po roce 2018 zapůjčila městu Lipník nad Bečvou.
Od roku 2017 žije v České republice, kde se plně věnuje volné tvorbě a designu v kovu pro interiér, zahrady a veřejný prostor. Má dceru Stellu (*2015) a syna Felixe Leviho (*2019).
Volná tvorba
Tvorba Christine Habermann von Hoch zahrnuje velkoformátová díla i filigránské kusy. Z monumentálních prací je nejznámější její ocelový betlém Klanění tří králů pro klášter Neustift u jihotyrolského Brixenu (2014). Sochy dosahují výšky přes 4m. Betlém zaujal svým minimalistickým ztvárněním.[6][7]
Pro drobnější díla, která se nacházejí v galeriích a soukromých sbírkách v ČR, Rakousku, Německu i Švýcarsku, je charakteristické propojení subtility a hmoty. Příkladem mohou být levitující kovové plastiky, které budí dojem kresby v prostoru.
Do svých děl často vkomponovává osvětlení, nezřídka je doplňuje plátkovým zlatem, což slouží k podtrhnutí symboliky a spirituálního rozměru. Jejím výrazovým prostředkem jsou i průsvity a hra se stíny, což opět přispívá ke kontrastu mezi těžkým kovem a neuchopitelnou kresbou světla a stínů.
Sochy a instalace ve veřejném prostoru
Vedle monumentálního betléma patří k jejím významným sochařským instalacím ve veřejném prostoru série sedacích objektů v proluce u synagogy v Hranicích z roku 2019.[8] Instalace s názvem „Nicocot – Fragmenty světla“ je inspirovaná židovskou symbolikou a je zdobena hebrejským písmem. Prořezané písmo slouží jako ornamentální i obsahový prvek, vzhledem k osvětlení uvnitř konstrukcí působí vybraná hebrejská slova (např. „šalom“, „kavot“, „ahava“) jako fragmenty světla („nicocot“), což odkazuje k Luriánské kabale. Šestice trojúhelníkových sedáků dohromady skládá Davidovu hvězdu.
Další realizací je Socha studentstva[9] pro Slezskou univerzitu v Opavě (2019), která slouží jako upomínka událostí ze 17. listopadu 1989.[10] Socha se skládá ze šesti ocelových plátů ve tvaru kontury srdce, které jako celek připomínají tvar květu.
Habermann von Hoch se věnuje též tvorbě sochařského zahradního nábytku a vytváří sochy do zahrad a parků.
Díla (výběr)
Klanění tří králů, monumentální betlém (4m) – Neustift u Brixenu, Jižní Tyrolsko, Itálie
Portál se svícemi, dveře kostela sv. Vavřince – Norimberk, Německo
↑ Alfred Habermann - sochař v železe. Místní kultura [online]. 2012-04-12 [cit. 2020-02-03]. Dostupné online.
↑ELGASS, Peter. Alfred Habermann - Schmied und Gestalter. 1.. vyd. Immenstadt im Allgäu: HEPHAISTOS, 1999. ISBN978-3931951085.
↑ ab Někteří mě mají za kovářku. Já ale práci se železem posouvám dál, říká mladá výtvarnice Christine Habermann. Olomouc [online]. 2019-02-19 [cit. 2020-01-16]. Dostupné online.
↑OPLETALOVÁ, Veronika. Cena Ludvíka Václavka: plastika od Christine Habermann von Hoch. Žurnál Univerzity Palackého v Olomouci. 3. června 2011, roč. 20, čís. 28, s. 3.
↑ Zemřel mistr kovář Alfred Habermann. olomoucky.denik.cz. 2008-05-06. Dostupné online [cit. 2020-01-16].
↑ Veronika Opletalová: Klanění | Listy. www.listy.cz [online]. [cit. 2020-01-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-04.
↑ Nová plastika v Hranicích připomíná tamní židovskou komunitu, která nepřežila hrůzy druhé světové války. Olomouc [online]. 2019-09-06 [cit. 2020-01-16]. Dostupné online.
