Písmeno původně označovalo latinské hlásky [g] i [k], potřebou jejich grafického rozlišení vzniklo později písmeno G. V období pozdního Říma se výslovnost latinského písmene C v pozici před hláskami [e] a [i] změnila na [c]. Např. jméno Cicero se pak místo [kikero] četlo [cicero]. Tato výslovnost byla přejata i do českého pravopisu, kde doplněním háčku vzniklo písmeno Č pro hlásku, která se v latině nevyskytuje.
Ↄ: ROMAN NUMERAL REVERSED ONE HUNDRED; Unicode: U+2183; html: Ↄ
ↄ: LATIN SMALL LETTER REVERSED C; Unicode: U+2184; html: ↄ
Písmeno Ↄ (antisigma) bylo jedním ze tří tzv. klaudiánských písmen přidaných do latinské abecedy císařem Claudiem a vyjadřovalo dvojhlásku BS či PS (podobně jako X se již dříve používalo pro KS či GS). V běžném písmu se klaudiánská písmena neuchytila a používala se řídce pouze za Claudiova života. Mnohem déle se znak Ↄ udržel v římských číslech pro vyjádření vyšších řádů než stovky.
Číslo 1630 (MDCXXX) klasickým způsobem zápisuPříklad zápisu ze 16. století
Historie
Písmeno C v latině označovalo neznělou souhlásku [k]. Vyvinulo se spolu s písmenem G (označujícím znělý protějšek [g]) z etruského znaku zvaného gimmel, který pocházel z řeckého písmene gamma. Etruština na rozdíl od latiny nerozlišovala znělou a neznělou výslovnost této hlásky, proto pro ni měla pouze jeden znak.
V nejstarších latinských textech se pro zápis [k] i [g] používala písmena C, K a Q: Q před zaokrouhlenými samohláskami, K před A a C v jiných pozicích. Ve 3. století před n. l. bylo vytvořeno písmeno G a pro zápis neznělého [k] zcela převládlo používání C nad K a Q. C se tedy stalo ekvivalentem řeckého písmena kappa a G ekvivalentem písmena gamma. Podle tohoto pravidla pak byla řecká slova přepisována do latinky.
V pozdějším období se ve vulgární latině původní [k] před předními samohláskami změnilo na [t͡s], resp. [t͡ʃ], což ovlivnilo výslovnost psaného C v různých jazycích psaných latinkou.
Výskyty v současných jazycích
Výslovnost psaného <c> v evropských jazycích
Písmeno C je součástí abeced různých jazyků zapisovaných latinkou, má však různé využití a různou zvukovou platnost, danou různým historickým vývojem. C je často součástí různých spřežek, jako například CH.
Ve všech slovanských jazycích psaných latinkou (čeština, slovenština, polština, lužická srbština, slovinština, chorvatština) se písmeno C vyslovuje jako neznělá alveolární afrikáta[t͡s]. K zápisu [k] slouží písmeno K.
Písmeno K se v těchto jazycích využívá jen zřídka, především v cizích slovech. Hláska [t͡s] se v italštině zapisuje jako Z a v rumunštině Ț. V ostatních románských jazycích se spojení /ts/ nepovažuje za samostatnou hlásku, tedy pro něj nemají zvláštní znak.
V angličtině se C čte podle stejných pravidel jako ve francouzštině, tedy jako [k] nebo [s]. Angličtina kromě toho používá i písmeno K. Spojení /ts/ není samostatnou hláskou.
V němčině se [k] zapisuje zpravidla písmenem K a [t͡s] jako Z. Písmeno C se používá v cizích slovech a čte se buď [k], nebo [t͡s] (před předními samohláskami).
V ostatních germánských jazycích se rovněž používá písmeno K. Písmeno C je (s výjimkou spřežek) pouze v cizích slovech, kde se před předními samohláskami vyslovuje [s]. Spojení /ts/ není samostatnou hláskou.
V angličtině, němčině a švédštině se namísto zdvojeného KK píše CK.
