Alois Bohdan Brixius, po přestupu k islámu Hadži Mohamed Abdalláh Brikcius (30. září1903, Wocheiner Feistritz – 19. února1959, Praha), byl český cestovatel, orientalista, novinář a autor cestopisných knih. Konvertoval k islámu a byl jeho čelným představitelem v Československu; za svou činnost v době nacistické okupace byl po válce odsouzen k osmi letům vězení.
Život
Mládí a cesty
Narodil se v rodině praktického lékaře v dnešní slovinské obci Bohinjska Bistrica, která v té době byla součástí Rakousko-Uherska a nazývala se Wocheiner Feistritz. Po maturitě studoval v Paříži, vysokoškolská studia však nedokončil.
Ve dvacátých letech 20. století intenzivně cestoval. Jazykově byl pro cestování velmi dobře vybaven, ovládal arabštinu, turečtinu a amharštinu. Jeho zájem, pro který opustil civilní povolání úředníka a advokáta, ovlivnil orientalista a arabista Alois Musil (1868–1944). Brikcius podnikl čtyři cesty po Evropě, za řecko-turecké války (1919–1922) byl v Turecku, v roce 1924 v Sýrii. Mezi další státy a území, které navštívil, patří v Palestina, britský protektorát Aden, Libanon, Irák, britská Indie, historická oblast Balúčistán, Jemen, Saúdská Arábie, Zajordání. V Africe poznal Egypt a Habeš, Džibuti a Somálsko.[1] Ze svých cest přispíval do českých periodik, zejména do geografického týdeníku Širým světemStanislava Nikolaua.
Při pobytu v Džibuti v roce 1933 konvertoval k islámu a vykonal jako první Čech pouť do Mekky – hadždž. Tehdy také změnil jméno na Hadži Mohamed Abdalláh Brikcius.
Činnost za První republiky
Ve třicátých letech 20. století se v Československu věnoval přednáškové činnosti, přednášel pod jménem Hadži Mohamed Abdallah Brikcius,[2] vystupoval i v českém rozhlase.
Byl redaktorem časopisu Oasa, který vydával v letech 1933–1936 Klub přátel Orientu.[3][p 1] Již v roce 1936 se stal členem Vlajky.
Založení Muslimské obce
Dne 27. ledna 1935 byla v pražské kavárně Louvre založena Náboženská rada muslimská a Brikcius se stal jejím předsedou.[4][p 2][p 3] S manželkou dali pro činnost MO k dispozici svůj byt.[5] Roku 1937 začal vydávat i ústřední list, Hlas Moslimské náboženské obce pro Československo.[5] Po řadě jednání s československými orgány byla Muslimská obec uznána až protektorátními úřady v roce 1941; její povolení bylo po válce s ostatními protektorátními výnosy zrušeno .[1]
Za Protektorátu
Členem hnutí Vlajka byl Brikcius již od roku 1936. Do jeho stejnojmenného periodika přispíval od září 1939. Jednalo se nejprve pouze o články o útisku muslimů v muslimských zemích. Jako redaktor pro zahraničně-politické události, kterým se stal v lednu 1940, ale občas vybočil z tematiky, která mu byla vlastní; psal příspěvky oslavující Adolfa Hitlera či články protižidovské nebo protibenešovské. V březnu 1945 ho Emanuel Moravec jmenoval šéfredaktorem Korespondence, časopisu Ligy proti bolševismu.[1]
Před zrušením Vlajky v roce 1942, kdy byl zástupcem šéfredaktora, obdržel za průkopnicko-publicistickou činnost Národní cenu.[6] (Je však třeba uvést, že současně obdržely tuto cenu nekolaborující osobnosti z oblasti kultury jako spisovatel František Kožík, herečka Marie Glázrová, houslista Váša Příhoda, skladatel Václav Trojan, básník František Hrubín a další.[7])
V roce 1943 vydal v Českém slovu článek Beneš – nejpodlejší postava českých dějin.[8]
Protižidovská a protizednářská byla jeho přednáška v rozhlase v roce 1942; před soudem v roce 1947 však prokázal, že nebyl jejím autorem.[9][10]
Byl vyznamenán tzv. Svatováclavskou orlicí (I. stupně bez věnce).[11] Byl důstojníkem Svatoplukových gard, což po válce tvořilo jeden z bodů jeho obžaloby. (Svatoplukovy gardy působily v letech 1939–1943, kdy se rozpadly. Jednalo se o fašistické jednotky, které měly být obdobou německých SA.[12])
Po druhé světové válce – soud a vězení
Již v květnu 1945 byl, spolu s dalšími novináři, označen za kolaboranta, vyloučen ze Svazu českých novinářů a předán soudním orgánům.[13][14] Odsouzen byl v květnu 1946.[5] Během soudu se doznal k psaní kolaborantských článků, popíral však autorství rozhlasové přednášky o židech a zednářích, což se mu podařilo prokázat. Též se hájil tím, že proti Židům nepsal z rasismu, ale z historických a palestinských důvodů. Podobně zdůvodňoval své psaní proti Spojencům tím, že poznal imperialistickou politiku Velké Británie. Odsouzen byl za propagaci nacismu a členství v důstojnickém sboru Svatoplukových gard na osm let vězení a ztrátu cti na deset let.[10][15]
Závěr života
Z vězení byl propuštěn roku 1953 a ujal se znovu vedení muslimské obce; od roku 1956 uvažoval o jejím právním obnovení (protektorátní uznání bylo po válce s ostatními protektorátními zákony a výnosy zrušeno). K obnovení ale došlo až v roce 1991.[1]
Byl pohřben (pod jménem Mohamed Brikcius) na Olšanských hřbitovech v Praze (část 010, oddělení 9, hrob 200).[p 4]
Rodinný život
Alois Brikcius byl třikrát ženat. (O první manželce prozatím nedohledány informace.) Se svou druhou ženou Marií (islámské jméno Marjam Bint Alí) přijal v roce 1933 v Džibuti islám (sám přijal jméno Mohamed Abdalláh) a odcestovali na pouť do Mekky.[16]
Dne 29. května 1936 se na Staroměstské radnici v Praze (civilní sňatek) potřetí oženil s Miladou Illingerovou.[17] V poválečném procesu s Aloisem Brickiusem ho rodina jeho ženy (vystoupením švagrové dr. Městkové-Illingerové) aktivně hájila.[1]
Dne 1. června 1937 vystoupila v rozhlasové stanici Praha I. Brikciova manželka pod muslimským jménem Aziza Illinger-Brickiusová v pořadu Moslimská žena v Orientě.[18]
Dílo (knižní vydání)
Země zrady, titulní strana, 1942
Svá díla vydával pod jménem Mohamad Abdallah-hadži Brikcius (nebo M. A. Brikcius):
V záři půlměsíce, moje pout do Mekky a Mediny (V Praze, Klub přátel Orientu, 1934–1935)
Napříč Kemalovým Tureckem (Cestovní reportáž, V Praze, Československá grafická Unie, 1935)
Orient mlčí
Syrie pod francouzskou trikolorou – Orient mlčí I (V Praze, Československá grafická Unie, 1939)
Palestina, Svatá země krví zalitá – Orient mlčí II (V Praze, Československá grafická Unie, 1939, spr. 1938)
Země zrady – Orient mlčí III (Redigoval prof. dr. St. Nikolau, V Praze, Česká grafická Unie, 1942)
Irak – země odplaty – Orient mlčí. IV (Praha, Česká grafická Unie, 1944)
↑Podrobnosti o založení Obce IN: Literatura, Miloš Mendel.
↑V interview Národních listů k založení muslimské organizace jsou mj. shrnuty v patnácti bodech její názory na islám, včetně nenásilnosti tohoto náboženství.
↑Databáze Olšanských hřbitovů uvádí datum pohřbu 24. 2. 1959 (vyhledávání Brikcius Mohamed [2])
Reference
↑ abcdeHYLSKÝ, Lukáš. Světový útisk muslimů podle Mohameda Abdalláha Brikciuse na stránkách protektorátních periodik Vlajka a Hlas. 2015. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií. Vedoucí práce Zdeněk Nešpor. Dostupné online.
↑ Přednášky a schůze. Lidové noviny. 26. 9. 1935, s. 5. Dostupné online.
↑ Pražan přítelem Ibn Sauda. Národní politika. 11. 5. 1934, s. 4. Dostupné online.
↑ Islam v Praze. Národní listy. 29. 1. 1935, s. 4. Dostupné online.
↑SUK, Pavel. Antisemitismus ve vybraných protektorátních periodikách. Praha, 2010. Rigorózní práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd. s. 101. 2017-08-22. Dostupné online.
↑ (dostupné online v NK ČR) Ministr E. Moravec udělil národní ceny. Árijský boj. 18. 7. 1942, s. 4. Dostupné online.
↑ Mediální studia, Jan Cebe: Poválečná očista v rámci Svazu českých novinářů, s. 28. medialnistudia.files.wordpress.com [online]. [cit. 2017-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05.
PEJČOCH, Ivo. Armády českých politiků: české polovojenské jednotky 1918–1945. Cheb: Svět křídel, 2009. 162 s. ISBN978-80-86808-60-4.
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN80-7185-245-7. S. 138–139.
HYLSKÝ, Lukáš. Světový útisk muslimů podle Mohameda Abdalláha Brikciuse na stránkách protektorátních periodik Vlajka a Hlas. 2015. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií. Vedoucí práce Zdeněk Nešpor. Dostupné online.
