The Grand Master (1955) komandér Řádu britského impéria (1956) Dáma komandér Řádu britského impéria (1971) Cena Anthony (2000) společník Královské literární společnosti
Manžel(ka)
Archie Christie (1914–1928) Max Mallowan (1930–1976)
Děti
Rosalind Hicks
Rodiče
Frederick Alvah Miller[1][2] a Clarisa Margaret Boehmer[1]
Příbuzní
Margaret Frary Miller a Louis Miller (sourozenci) Mathew Prichard[1] (vnuk)
Agatha Mary Clarissa lady Mallowanová, rozená Millerová, obvykle známá jako Agatha Christie (někdy i přechýleně Christieová, 15. září1890Spojené království – 12. ledna1976Spojené království), občas používající pseudonym Mary Westmacott, byla anglická spisovatelka, autorka velmi oblíbených kriminálních a detektivních příběhů. Je označována za nejvlivnější autorku detektivní literatury ve 20. století,[3] někdy také za nejznámější spisovatelku všech dob, popřípadě dokonce nejznámějšího spisovatele vůbec.[4]
Jako autorka byla Agatha Christie neobyčejně produktivní a publikovala 78 detektivních románů, přibližně 150 povídek, 6 „běžných“ románů a 19 divadelních her. Její díla byla přeložena do více než stovky jazyků a prodalo se více než dvě miliardy výtisků.[4] V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare,[5] podle jiných odhadů Shakespeara dokonce překonává.[4]
K autorčiným nejpopulárnějším dílům, které přetvořily žánr a překvapují stále další generace čtenářů svými neočekávanými zvraty, patří především Vražda Rogera Ackroyda, Vražda v Orient expresu, Smrt na Nilu a Vraždy podle abecedy. Román A pak nezbyl žádný (Deset malých černoušků) patří mezi nejprodávanější romány v historii a hra Past na myši drží rekord nejdéle hraného představení.[6] Do obecného kulturního povědomí vstoupily také její literární postavy, především pak dva vyšetřovatelé – Hercule Poirot a slečna Marplová. Díla Agathy Christie si získala popularitu nejen díky svým komplikovaným zápletkám a složitým zločinům, ale také důrazem na psychologii postav a na úvahy nad různorodými motivacemi lidí ve světě, bez ohledu na věk, gender či společenské postavení. Její texty jsou často označovány za nadčasové, jen málo dotčené dobovými kulturními stereotypy a předsudky, a proto přístupné i moderním čtenářům.[7]
Jednou z příčin neutuchající popularity jsou také četné filmové a seriálové adaptace autorčiných děl, především pak filmové zpracování poirotovských příběhů s Peterem Ustinovem z 80. let, seriálová adaptace s Davidem Suchetem vysílaná v letech 1989–2013 či vysokorozpočtová a komerčně úspěšná zpracování Kennetha Branagha; oblíbené jsou také adaptace příběhů slečny Marplové, od čtyř filmů v podání Margaret Rutherfordové v 70. letech, přes zpracování s Joan Hicksonovou na přelomu 80. a 90. let až po nejmladší seriál s Geraldine McEwanovou a později Julií McKenzie v hlavní roli.[8]
Život
Narodila se v typické viktoriánské rodině jako nejmladší ze tří dětí. Sestra Margaret byla o jedenáct let starší, bratr Monty byl starší o deset let. Otec Frederick Alvah Miller byl americký občan, ale rodina trvale žila ve vile jménem Ashfield v Torquay v hrabství Devon. Jak bylo v té době zvykem, získala základní vzdělání od svých rodičů.[9] Od útlého věku byla vášnivou čtenářkou. Po otcově smrti žila od jedenácti let jen se svou matkou, starší sourozenci již z domova odešli. V roce 1902 začala navštěvovat dívčí školu v Torquay, ale bylo pro ni těžké přizpůsobit se disciplinované atmosféře. Později řekla, že otcova smrt znamenala konec jejího dětství.[10]
Roku 1906 odjela do Paříže studovat hudbu a zdokonalit se ve francouzštině. Zde zjistila, že má talent na zpěv a klavír, pro ostýchavost před publikem a nedostatečně silný hlas však od kariéry pěvkyně upustila.[9] Na přelomu roku 1907–1908 strávila s matkou tři měsíce v Egyptě, kde se zapojila do společenského života. Po návratu do Británie pokračovala ve svých společenských aktivitách, psala a vystupovala v amatérských divadlech. V 18 letech napsala svou první povídku, po níž následovaly další příběhy, z nichž většina ilustrovala její zájem o spiritismus a paranormální jevy. Po různými pseudonymy se neúspěšně pokoušela uplatnit je v časopisech. Začala psát také první román Snow Upon the Desert čerpající z prostředí Káhiry, ale všichni vydavatelé ho odmítli. [10]
V roce 1912 se seznámila s důstojníkem Archibaldem Christiem, který po vypuknutí první světové války byl vyslán do bojů ve Francii. Dne 24. prosince1914 se vzali během jeho dovolené. V průběhu války A. Christie pracovala jako dobrovolná sestra a asistentka lékárníka v Torquay.[9] Zkušeností získaných během těchto let při práci s léky, často i s jedy, využila později při psaní detektivek. V září 1918 byl Archibalde Christie převelen do Británie jako plukovník na ministerstvu letectví a manželé se usadili v Londýně. Roku 1919 se jim narodila dcera Rosalind. Svůj první detektivní román Záhada na zámku Styles (The Mysterious Affair at Styles) napsala v roce 1916, ale vydán byl až koncem roku 1920 nakladatelstvím Bodley Head. [11] V roce 1922 absolvovala s manželem desetiměsíční cestu propagující Výstavu britského impéria, během níž navštívili Jižní Afriku, Austrálii, Nový Zéland, Havaj a Kanadu. [10] Po návratu Agatha Christie pokračovala v psaní detektivních příběhů, které se velmi dobře prodávaly. Manželé si koupili dům v Sunningdale v Berkshire, který přejmenovali na Styles podle sídla z prvního detektivního románu.
Roku 1926 se po smrti své matky a kvůli manželské krizi nervově zhroutila. V té době došlo k jejímu slavnému zmizení. Po dobu jedenácti dnů byla nezvěstná a ani po jejím nalezení v hotelu v Harrogate se tento incident nikdy plně nevyjasnil. [9] Na motivy autorčina zmizení vznikl i film Agatha (1979) v hlavní roli s Vanesou Redgraveovou, Dustinem Hoffmanem a Timothy Daltonem.
Roku 1928 bylo její manželství rozvedeno, nicméně jako již zavedená autorka netrpěla finančními problémy.
Vydala se Orient expresem do Istanbulu a poté do Bagdádu. Mimo jiné navštívila i slavné archeologické vykopávky v Uru, kde se seznámila s archeologem sirem Leonardem Woolleym a jeho ženou Catherine.[9] Při opětovné návštěvě Uru v roce 1930 poznala i Wooleyho asistenta Maxe Mallowana, který byl o 13 let mladší. Provázel ji po vykopávkách a po sezónním skončení prací v Uru přijel na návštěvu do jejího domu v Devonu. V září 1930 se vzali. Jejich manželství trvalo až do smrti Agáthy Christie v roce 1976. Doprovázela Mallowana na jeho archeologických expedicích a její cesty s ním přispěly k pozadí několika jejích románů odehrávajících se na Blízkém východě.[9]
Winterbrook House
Na začátku třicátých let nastalo nejplodnější období Agathy Christie jako spisovatelky. Kromě úspěšných detektivek vyšel v roce 1930 také její první román s romantickou zápletkou, napsaný pod pseudonymem Mary Westmacott Obrův chléb (Giant´s Bread).[9] Od roku 1934 žila s manželem ve Winterbrook House u Wallingfordu nedaleko Oxfordu. Letní měsíce trávili v domě Greenway Estate v Devonu, který koupili v roce 1938. [12]
Během druhé světové války se A. Christie přestěhovala do Londýna a pracovala jako dobrovolnice ve výdejně léků. V této době napsala dvanáct detektivek, z nichž nejznámější jsou Mrtvá v knihovně a Pět malých prasátek. Manžel se přihlásil jako dobrovolník ke královskému letectvu a sloužil v severní Africe. Začátkem války se její dcera Rosalind vdala za majora Huberta Pricharda. V roce 1943 se narodil jediný vnuk Agathy Christie Matthew Prichard. [9]
V roce 1952 byla na divadelní scéně uvedena původně rozhlasová hra Past na myši (The Mousetrap), která zaznamenala obrovský úspěch a dodnes je nejdéle nepřetržitě hranou inscenací.
hrob Agathy Christie na hřbitově kostela St. Mary's Church, Cholsey, Oxfordshire, Anglie
V roce 1950 byla Christie zvolena členkou Královské literární společnosti. Stala se také prvním držitelem nejvyššího ocenění americké Asociace detektivních autorů (Mystery Writers of America). V roce 1961 jí byl udělen čestný doktorát literatury na univerzitě v Exeteru.
V roce 1956 byla jmenována komandérkou Řádu britského impéria (CBE) a roku 1971 jí královna Alžběta II. udělila titul rytíř-komandér (Dame Commander, DBE), z nějž vyplývalo právo na titul dáma. Díky tomu, že byl její druhý manžel Max roku 1968 pasován na rytíře, a tak se stal sirem, mohla užívat titul lady.[13][9]
V letech 1971 až 1974 se Christie začalo zhoršovat zdraví, ale pokračovala v psaní. Jejím posledním románem byl Postern of Fate z roku 1973. Spolu s manželem žili ve snaze po ústraní ve svém domě ve Wallingfordu v Oxfordshire. Její velkou zálibou bylo zahradničení. Naposledy se veřejně ukázala při premiéře filmu Vražda v Orient-expresu v roce 1974, které proběhlo za účasti královny i královské rodiny.[9]
Agatha Christie zemřela pokojně 12. ledna 1976 ve věku 85 let ve svém domě Winterbrook House. Byla pohřbena na nedalekém hřbitově St Mary's v Cholsey.
Odkaz
Během života autorky bylo jejímu dílu, i přes jeho značnou popularitu, věnováno jen málo pozornosti ze strany literární vědy. Sama Agatha Christie vnímala jako případné jen úvahy nad tím, jak její práce naplňují svou hlavní funkci, tedy pobavení čtenáře; i proto byla zaražená, když se v roce 1967 objevilo první akademické zhodnocení její tvorby, které vydal americký literární kritik Gordon Ramsey. Po autorčině smrti se nicméně začaly objevovat další a další publikace zabývající se její tvorbou z teoretického hlediska, na přelomu 70. a 80. let vydali své texty H. R. F. Keating, Robert Barnard a Charles Osborne. I přes původní neochotu zabývat se detektivkou jakožto „nízkým“ žánrem byli badatelé zaujati vlivem Agathy Christie na přetváření a formování žánru a její schopností oslovit čtenáře bez ohledu na generaci, společenskou třídu a vzdělání.[14]
Dílo
Agatha Christie je světově nejznámější spisovatelka detektivních příběhů a také nejlépe prodávaným autorem svého žánru. Jejích knih se prodalo již přes 2 miliardy výtisků v angličtině a 1 miliarda v dalších minimálně 103 jazykových mutacích.[4] Často patří k nejprodávanějším autorům také v zemích mimo anglicky mluvící svět – ve Francii například v prodejnosti překonává i Émila Zolu, nejprodávanějšího domácího autora.[15]
Christie publikovala 84 románů (z toho 78 detektivních a 6 společenských či psychologických románů), přibližně 150 povídek a 19 divadelních her.[4] V některých dílech porušovala nepsaná pravidla o stavbě detektivního románu – Vražda Rogera Ackroyda, díky které získala již v roce 1926 značný věhlas, je známá svým překvapivým, provokativním rozuzlením. Na rozdíl od detektivních příběhů doylovského typu jsou však v textech Agathy Christie na závěr čtenáři předložena všechna fakta, z nichž bylo možné odvodit, kdo vraždu spáchal. Indicie jsou přitom „ukryty všem na očích“, a přestože forenzní analýza (otisky prstů, balistika) může být rovněž přítomna, obvykle funguje jen jako prostředek pro zúžení okruhu podezřelých, nikoliv jako hlavní důkaz.[16] Příběhy nicméně nelze označit za čistě mechanické sbírání indicií. Roli někdy hraje také intuice nebo analogie naznačená odkazem k jinému literárnímu dílu. V pozdním románu Viděla jsem vraždu je například zločin odhalen pomocí analogie s tradičním křesťanským příběhem o zlu, nikoliv racionální dedukcí, která pak slouží pouze k potvrzení nastolených předpokladů.[17]
Agatha Christie se prosadila rovněž jako autorka dramat. Její divadelní hra Past na myši drží rekord vůbec nejdéle hrané divadelní hry. V londýnském Ambassadors Theatre proběhla premiéra 25. listopadu 1952. Odtud se roku 1974 přesunula do nedalekého St. Martins Theatre, kde se stále hraje. V listopadu 2012, kdy hra slavila 60 let od londýnské premiéry, měla za sebou již 25 000. představení.[18] Představení byla dočasně přerušena pouze v roce 2020 v souvislosti s pandemií covidu-19. Návštěva této hry je pro mnohé návštěvníky „přechodovým rituálem“.[19]
Postavy
Základní rozvržení postav poirotovských příběhů na počátku autorčiny tvorby je zřetelně inspirováno Arthurem Conanem Doylem – charakteristická je ústřední trojice, k níž patří výstřední detektiv (Hercule Poirot, Sherlock Holmes), nepříliš bystrý pomocník (kapitán Hastings, doktor Watson) a tápající policejní vyšetřovatel (inspektor Japp, inspektor Lestrade). Sama autorka se v této oblasti k Doylově odkazu hlásila. Do žánru nicméně vnesla koncept indicií, které jsou čtenáři představovány a ze kterých posléze detektiv vyvodí řešení, aniž by se uchyloval k jiným, čtenáři nedostupným informacím; Doyle a jeho pokračovatelé naproti tomu nechají detektiva přijít s nečekaným, fantastickým řešením a teprve poté následuje jeho racionalizace. Představa, že Christie převzala rovněž způsob práce s indiciemi od Doyla (a že je tedy jeho naprostou epigonkou) je mylná. Z nemalé části patrně vychází ze zjednodušujícího zhodnocení, které v jedné ze svých knih v roce 1985 uveřejnil spisovatel Julian Symons, nástupce Christie v čele britského Klubu detektivů.[20]
Z jejích literárních detektivů je nejslavnější Hercule Poirot. Původem belgický detektiv se poprvé objevil v Záhadě na zámku Styles, prvním autorčině vydaném díle. Je představen jako postarší, úspěšný vyšetřovatel, jejž si anglická policie značně váží. O jeho osobním životě se až na zálibu v pohodlí, belgickém původu a katolickém vyznání čtenář příliš nedozví. Je popisován jako okouzlující a vždy velmi zdvořilý muž, který ovšem někdy působí trochu komicky. Tato kombinace z Poirota rychle učinila nejoblíbenější postavu čtenářů.[21] Sama Christie však záhy začala být detektivem frustrována a již ve 30. letech litovala, že vytvořila „takové odpudivé, bombastické, únavné stvořeníčko“. Své pocity nicméně dokázala potlačit a Poirota do svých románů obsazovala až do konce života, ačkoli v pozdějších románech někdy vystupuje jen okrajově.[22]
Velmi populární je také slečna Marplová, která se objevila nejprve v povídce „Úterní klub“ (1928), později, počínaje Vraždou na faře (1930), se však stala vyšetřovatelkou v detektivních románech. Podobně jako Poirot je slečna Marplová postavou, kterou ostatní snadno podceňují. Inteligentní a moudrá, avšak někdy zmateně se vyjadřující stará panna žije ve smyšlené typicky anglické vesničce St. Mary Mead a často se zaobírá pozorováním každodenního života, nikoliv pouze zločinem. Spisovatelka v bystré stařence nalezla „spřízněnou duši“ a ráda vymýšlela její pronikavé postřehy týkající se vztahů ve společnosti.[23]
Dalšími postavami jsou například manželé Tommy a Pentlička Beresfordovi nebo statistický úředník na penzi Parker Pyne. Z linie vyšetřovatelů se poněkud vymyká tajemný Harley Quin, který reprezentuje harlekýnovskou postavu nadpřirozené spravedlnosti – přestože je však nadán vyšším poznáním než běžní smrtelníci, nezasahuje do vyšetřování přímo, pouze umožňuje panu Satterthwaitovi, aby své snahy po dosažení spravedlnosti dovedl do úspěšného konce.[24]
Prostředí
Detektivní příběhy Agathy Christie jsou obvykle zasazeny do prostředí více či méně uzavřené společnosti – na palubu vlaku, lodě či letadla, na izolovaný ostrov, ale nejtypičtěji do venkovského sídla. Domy jsou v autorčině tvorbě dominantní lokací především ve 20., 40. a 50. letech. Toto prostředí přitom využívá oblíbené a dobře zavedené „gotické“ a romantické imaginace, která hraje významnou roli v anglické literatuře. Již od vydání románu Měsíční kámen (1868) od Wilkieho Collinse, někdy považovaného za první detektivní román, byl venkovský dům – se svým služebnictvem, rodinou a hosty, početnými místnostmi a tajnými chodbami – stabilní rekvizitou detektivních příběhů. V kontextu rozvíjejícího se literárního modernismu využívala Christie také další motivy a problémy spojené s tímto prostředím – tlak starostí o domácnost, společenská očekávání, a především rodinná dramata. Sama autorka vlastnila několik domů, přičemž některé z nich využila jako kulisy pro příběhy (nejtypičtěji patrně Greenway House v Dartmooru, jenž je ústředním místem románů Pět malých prasátek a Hra na vraždu).[25]
Práci v lékárně zužitkovala Christie jako zdroj svých znalostí o jedech. V tomto ohledu zapadá mezi ostatní „královny zločinu“ zlaté detektivní éry – také v knihách Dorothy L Sayersové, Ngaio Marshové a Margery Allinghamové hraje jed často ústřední roli, přičemž u těchto autorek je použit jako prostředek vraždy přibližně ve třetině prací. U Christie však otravy bývají ještě četnější – statistiky ukazují, že zmínka o jedech se objevuje ve dvou třetinách jejích knih a že přibližně 40 % zavražděných postav v jejích textech sejde ze světa právě tímto způsobem.[26] K jedům užitým v jejích příbězích patří například kyanid, arsenik, chloral, strychnin, kokain, thallium nebo nikotin.[27]
Bibliografie
Knihy
Uvedena jsou data prvního knižního vydání, některé z textů byly však již předtím vydány na pokračování časopisecky, někdy ve zkrácené podobě.
1953 Svědek obžaloby (Witness for the Prosecution)
a další divadelní hry jako například Neočekávaný host nebo Deset malých černoušků
Spolupráce
1930 Trhák (The Scoop, slovensky jako Trhák; účast v příběhu, kdy každý ze šesti autorů napsal vždy dvě kapitoly)
1930 Za španělskou stěnou (Behind the Screen, slovensky jako Za španielskou stenou; účast v příběhu, kdy každý ze šesti autorů napsal vždy jednu kapitolu)
K přelomu došlo v roce 1960, kdy Agatha Christie uzavřela smlouvu se studiem MGM. Nové podmínky daly mezi lety 1961 a 1964 vzniknout čtyřem filmům o slečně Marplové, v hlavní roli s Margaret Rutherfordovou. Adaptace nicméně kladly největší důraz na komediální aspekty – Jane Marplová stojí v každé scéně v centru pozornosti, je fyzicky aktivní a škodolibě rozsévá chaos.[32] Čtvrtý film, Murder Ahoy, nebyl založen na žádné z knih a autorčina nespokojenost rostla. V pátém filmu studia, Vraždách podle abecedy, se pak v podobně odlehčené roli představil jako Poirot Tony Randall. J. C. Bernthal o filmu poznamenal, že „začíná scénou Poirota a Hastingse v sauně a dál to není lepší“. Sama Agatha Christie v reakci na filmy nechala v podtitulu své příští knihy o slečně Marplové (Karibské tajemství) vytisknout poznámku, že román „obsahuje původní postavu“.[33]
Vážnější a původnímu románu věrnější adaptace přišla v roce 1974, kdy vznikl film Sidneyho LumetaVražda v Orient expresu (1974), s Albertem Finneym v hlavní roli a obsazený i dalšími hvězdami, například Ingrid Bergmanovou. Výhodou pro snímek byla také absence cenzorských zásahů – vzhledem ke zrušení hollywoodského produkčního kodexu na konci 60. let bylo možné zachovat původní zakončení díla, které by dříve bylo na plátnech kin nepřípustné.[34]
Adaptace v 80. letech
K dalším posunům došlo v 80. letech, když se také ve Velké Británii rozšířila takzvaná quality TV, tedy televizní produkce zaměřená na užší skupiny diváků a využívající větších rozpočtů a komplexnějšího vyprávění. To umožnilo natočení několika christieovských televizních filmů a seriálů. Objevily se filmy Vždyť je to hračka (1982) a Cyankáli v šampaňském (1983) a dva televizní příběhy slečny Marplové s Helen Hayesovou – Karibské tajemství (1983) a Smysluplná vražda (1985). V televizi se vysílal rovněž seriál Tommy a Pentlička (1983), a především série televizních zpracování případů slečny Marplové v podání Joan Hicksonové. Největší dosah měly v 80. letech filmy s Peterem Ustinovem jako Poirotem. První dva, Smrt na Nilu (1978) a Zlo pod sluncem (1982), byly vytvořeny pro kina. V průběhu 80. let pak následovala ještě trojice televizních filmů s nižším rozpočtem, v nichž Poirot své případy neřeší ve své době a místo toho je přesunut do současnosti 80. let. Tyto snímky již byly přijaty vlažněji.[35]
Adaptace v 90. letech a po roce 2000
Ke kompletnímu televiznímu zpracování Poirotových příběhů došlo mezi lety 1989 až 2013, když soukromá britská televize ITV uvedla seriál Agatha Christie's Poirot (česky jako Hercule Poirot) s Davidem Suchetem v hlavní roli. Seriál je hodnocen jako velmi věrný a kromě úspěchu ve Velké Británii se prosadil jako výrazný exportní artikl a propagátor anglického prostředí coby svérázné společenské idyly. David Suchet se během dvaceti čtyř let vysílání pro mnoho diváků stal doslova zosobněním belgického detektiva.[36]
Na počátku 21. století došlo v anglickém prostředí k pokusům o originální uchopení látky. Televize ITV nově zpracovala případy slečny Marplové, Agatha Christie's Marple (česky Slečna Marplová), který se vysílal v letech 2004 až 2013. V hlavní roli se vystřídala Geraldine McEwanová a Julia McKenzie a tvůrci se od zdrojového materiálu tentokrát odchýlili silněji. Kromě pozměněných zápletek je v adaptaci přítomna také reimaginace některých postav, mimo jiné v oblasti homosexuality – zatímco v románu Oznamuje se vražda je milostný vztah mezi dvěma ženami jen naznačen, seriál jej ukazuje explicitněji a zachycuje jejich polibek.[37]
Režisér Kenneth Branagh oživil postavu Hercula Poirota v trojici filmů Vražda v Orient expresu (2017), Smrt na Nilu (2022) a Přízraky v Benátkách (2023), přičemž hlavní postavu si zahrál sám. Vysokorozpočtové filmy spojily klasický vizuál (první dva využívají klasický 65mm film, typický pro Hollywood 50. a 60. let) s moderními a podle některých kritiků nepřípadnými moderními postupy, jako jsou blockbusterové akční sekvence a honičky.[38]
Publicita spojená s filmovými adaptacemi často vede k návratu čtenářů k původním dílům – například po vydání Branaghovy Vraždy v Orient expresu se román, z nějž film vychází, vrátil na žebříček bestsellerů.[39]
Adaptace mimo anglofonní prostředí
Adaptace děl Agathy Christie vznikají také mimo anglofonní prostředí. Obzvláště oblíbený je v tomto ohledu román A pak nezbyl žádný (Deset malých černoušků). Z roku 1965 například pochází bollywoodská muzikálová adaptace Gumnaam. V roce 1987 byla vydána ruská verze, Deset malých černoušků (Děsjať Něgriťat), v některých scénách dokonce drsnější než ostatní verze.[40] V roce 2004 vytvořila japonská společnost NHK animovanou verzi příběhů Hercula Poirota a slečny Marplové. Hrdinkou je zde šestnáctiletá Maybelle, která někdy tráví čas se svou pratetou Jane Marplovou, jindy se pod dohledem slečny Lemonové připravuje na kariéru Poirotovy asistentky. Doprovází ji kačer jménem Oliver.[41]
Český kontext
V knize Smrt v oblacích (1935) – podobně jako i v několika dalších příbězích[42] – se zmiňuje i o Československu: „Slečna Greyová jde s dobou. Používá nejmodernější systém vynalezený jedním Čechoslovákem.“ „Opravdu? Československo musí být úžasná země. Zdá se, že všechno pochází odtamtud – boty, sklo, rukavice a teď i těsnopis. Úžasné.“
Od roku 1961 si až do své smrti dopisovala s Olgou Simonovou, učitelkou z jižních Čech, po níž dokonce pojmenovala jednu z postav v knize Viděla jsem vraždu.[42][43]
První českou knihou byl román Muž v hnědém obleku, který v překladu Františka Poledny vyšel v roce 1927 ve vydavatelství Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské.[44]
↑EVANS, Mary Anna; BERNTHAL, James Carl. Introduction, and Chronology. In: EVANS, Mary Anna; BERNTHAL, James Carl. The Bloomsbury Handbook to Agatha Christie. London – New York – Oxford – New Delhi – Sydney: Bloomsbury Academic, 2023. ISBN978-1-3502-1247-3. S. 3. (anglicky)
↑ abcdeGILL, Gillian. Agatha Christie: The Woman and Her Mysteries. New York: Free Press, 1990. 243 s. Dostupné online. ISBN9780029117026. S. x. (anglicky)
↑MCDERMID, Val. Foreword. In: EVANS, Mary Anna; BERNTHAL, James Carl. The Bloomsbury Handbook to Agatha Christie. London – New York – Oxford – New Delhi – Sydney: Bloomsbury Academic, 2023. ISBN978-1-3502-1247-3. S. xiii. (anglicky)
↑ALDRIDGE, Mark. Film and TV Adaptations of Christie. In: EVANS, Mary Anna; BERNTHAL, James Carl. The Bloomsbury Handbook to Agatha Christie. London – New York – Oxford – New Delhi – Sydney: Bloomsbury Academic, 2023. ISBN978-1-3502-1247-3. S. 358–369. (anglicky)
↑WHITE, Nicholas. Naturalism. In: WILSON, Emma; HAMMOND, Nicholas; BURGWINKLE, William. The Cambridge History of French Literature. Cambridge: Cambridge University Press, 2011. ISBN9780521897860. S. 530. (anglicky)
↑KAZMER, Michelle M. Christie's Clues as Information. In: WILSON, Emma; HAMMOND, Nicholas; BURGWINKLE, William. The Cambridge History of French Literature. Cambridge: Cambridge University Press, 2011. ISBN9780521897860. S. 68. (anglicky)
↑MILLS, Rebecca. The Middlebrow Woman Detective Author. In: WILSON, Emma; HAMMOND, Nicholas; BURGWINKLE, William. The Cambridge History of French Literature. Cambridge: Cambridge University Press, 2011. ISBN9780521897860. S. 57–58. (anglicky)
↑ Past na myši slaví 60 let | Agatha Christie. www.agatha.cz [online]. [cit. 2017-05-02]. Dostupné online.
↑PETERS, Barbara. Agatha Christie: Personal Encounters. In: WILSON, Emma; HAMMOND, Nicholas; BURGWINKLE, William. The Cambridge History of French Literature. Cambridge: Cambridge University Press, 2011. ISBN9780521897860. S. 57–58. (anglicky)
↑HARMON, Lucyna. Agatha Christie's Poirots in Word and Picture. Göttingen: V&R unipress, 2023. 208 s. ISBN9783847016199. S. 18–40. (anglicky)
↑BERNTHAL, James Carl. 'A Look of Doglike Devotion': Hercule's Poirot's Stooges and Foils. In: ANDREW, Lucy; SAUNDERS, Samuel. The Detective's Companion in Crime Fiction: A Study in Sidekicks. Cham: Palgrave Macmillan, 2021. ISBN9783030749897. S. 311. (anglicky)
↑ROWLAND, Susan. From Agatha Christie to Ruth Rendell: British Women Writers in Detective and Crime Fiction. Houndmills, Basingstoke: Palgrave, 2000. 222 s. ISBN978-0-333-67450-5. S. 139. (anglicky)
↑BRIGHT, Brittain. House and Home: The Country House. In: EVANS, Mary Anna; BERNTHAL, James Carl. The Bloomsbury Handbook to Agatha Christie. London – New York – Oxford – New Delhi – Sydney: Bloomsbury Academic, 2023. ISBN978-1-3502-1247-3. S. 227–229. (anglicky)
↑HARKUP, Kathryn. House and Home: The Country House. In: EVANS, Mary Anna; BERNTHAL, James Carl. The Bloomsbury Handbook to Agatha Christie. London – New York – Oxford – New Delhi – Sydney: Bloomsbury Academic, 2023. ISBN978-1-3502-1247-3. S. 285. (anglicky)
↑HARKUP, Kathryn. A is for Arsenic: The Poisons of Agatha Christie. London – New York: Bloomsbury Sigma, 2015. 320 s. ISBN9781472911308. S. 291–307. (anglicky)
↑BERNTHAL, James Carl. Agatha Christie: A Companion to the Mystery Fiction. Jefferson, North Carolina: McFarland & Company, 2016. 456 s. ISBN978-1-4766-7620-3. (anglicky)
↑ ab Agatha Christie a Československo | Agatha Christie. www.agatha.cz [online]. [cit. 2022-10-29]. Dostupné online.
↑PANCEROVÁ, Alena. Vzpomínka na učitelku z Prachatic, která si dopisovala s Agathou Christie. Českobudějovický deník. 2019-05-19. Dostupné online [cit. 2022-10-29].
↑ Muž v hnědém obleku | Agatha Christie. www.agatha.cz [online]. [cit. 2022-10-29]. Dostupné online.
