Mezi léty 1080 a 1084[pozn. 1] byla Adéla provdána za hraběte Štěpána II. z Blois. Původní zasnoubení s Haraldem z Kentu, které je znázorněno na známé tapiserii z Bayeux bylo zrušeno. Roku 1089 zdědil Štěpán hrabství Blois, Chartres a Meaux a stal se jedním z nejbohatších mužů své doby, neboť hrabství Blois bylo v té době jedním z nejvýznamnějších severofrancouzských údělů, vklíněný mezi Normandii a rodové državy Kapetovců nad Seinou a Loirou.
Roku 1095 se stal Štěpán účastníkem první křížové výpravy. V době jeho nepřítomnosti Adéla úspěšně spravovala hrabství – důležité svědectví poskytují dopisy, v nichž Štěpán informoval Adélu o průběhu výpravy. Štěpánova účast na první křížové výpravě však skončila neslavně, neboť opustil vojsko, jehož velitelem (jedním z velitelů) byl zvolen, a to při obléhání Antiochie v roce 1098. Za to se samozřejmě stal terčem kritiky svých současníků – mezi nimi i své manželky Adély. Ta se údajně natolik styděla za svého manžela, že mu nedovolila zůstat doma, ale nabádala jej, aby se do Svaté země vypravil znovu a očistil tak svou pověst.
„
Bůh uchovej, můj pane, abys musel snášet takovou potupu od tolika lidí. Jen si vzpomeň na nadšení, jímž si proslul v časech svého mládí, chop se zbraní ctihodného rytířstva pro spásu mnoha tisíců lidí...
Roku 1101 se tedy Štěpán připojil ke křížové výpravě, která je označována jako křížová výprava z roku 1101 (jedna z menších křížových výprav organizovaných po úspěšné první křížové výpravě). Domů se však již nevrátil, neboť roku 1102 padl u Ramly a tato hrdinská smrt jeho pověst v očích současníků očistila.
I během manželovy druhé nepřítomnosti spravovala Adéla panství Blois a Chartres, po manželově skonu pak jako regentka za své nezletilé syny a věnovala se výchově dětí – mezi nimi tří synů: Štěpána, budoucího anglického krále, Jindřicha, budoucího biskupa ve Winchesteru, a Theobalda, budoucího hraběte z Champagne a Blois. Svého prvorozeného syna Viléma, který byl fyzicky znetvořen a koktal a dle dobových měřítek zjevně nebyl schopen vládnutí, Adéla sama zbavila následnických práv.
Kulturní vliv a vdovství
Adéla údajně vystupovala jako laskavá a vzdělaná dáma (tak o ní referuje i Orderic Vitalis), která se v Blois a Chartres stala iniciátorkou čilého kulturního dění. Její záliby byly intelektuální a zároveň umělecké, obklopovalo ji velké množství básníků a učenců. Byla v písemném styku např. s Ivem ze Chartres, Hildebertem z Lavardinu, biskupem z Mans (ten udržoval korespondenci s mnoha urozenými dámami své doby a ve svých dopisech několikrát Adéle blahopřál za prozíravost, kterou prokázala při správě svěřených panství), nebo s Anselmem z Canterbury. K hraběnčinu okolí patřily i urozené dámy, často podobně vzdělané jako ona sama nebo její sestra Cecílie, která byla abatyší kláštera Nejsvětější Trojice v Caen.[3]
I Adéla strávila poslední léta života v klášteře, a to v cisterciáckém klášteřeMarcigny v Burgundsku, kam se uchýlila poté, co všichni její synové dospěli a byli schopni převzít své vladařské povinnosti. V Marcigny, zdá se, nalezla i místo posledního odpočinku.
BARBER, Malcolm; BATE, Keith. Letters from the East : crusaders, pilgrims and settlers in the 12th-13th centuries. 1. vyd. Farnham: Ashgate Publishing, 2010. 188 s. ISBN978-0-7546-6356-0. (anglicky)
LOPRETE, Kimberly A. Adela of Blois : countess and lord (c.1067-1137). Dublin: Four Courts Press, 2007. 663 s. Dostupné online. ISBN978-1-85182-563-9. (anglicky)
