V říjnu 1371 se Ču Šuang oženil se sestrou mongolského vojevůdce Kökö Temüra, ale manželství nepřineslo očekávaný cíl když Kökö zůstal věrný mongolskému chánovi (a jüanskému císaři) Ajuširidarovi.[3] Více než první ženu si Ču Šuang oblíbil druhou manželku,[4] dceru generála Teng Jüa, se kterou se oženil koncem roku 1375.[1] Měl šest synů a dvě dcery.
Po dosažení dospělosti v dubnu 1378 přesídlil do Si-anu, centra bývalého státu Čchin, nyní hlavního města provincie Šen-si, a třebaže neměl pravomoci vůči místní správě, osobní garda, sestávající ze tří pluků, i početná domácnost vedená zkušenými poradci a úředníky (Čeng Ťiou-čcheng, Wang Kche-žang, Wen Jüan-ťi)[1] mu dávala nemalou moc.[5] Od konce 80. let patřil k několika císařovým synům, na nichž spočívalo velení pohraničním vojskům na severní a severozápadní hranici.[2]
Sídla císařských synů pověřených obranou severních hranic, včetně Ču Šuanga sídlícího v Si-anu; situace po roce 1393
Po smrti korunního prince Ču Piaa roku 1392 byl přirozeným kandidátem na nového následníka trůnu, ale císařovi rádci, především Liou San-wu (1312–1399), prosadili jmenování Ču Piaova mladého syna Ču Jün-wena.[6] Zemřelý Ču Piao byl připravován k roli panovníka vládnoucího v konfuciánském duchu pomocí mírnosti a především civilními prostředky, zatímco Ču Šuang byl zejména voják bojující s Mongoly a mající i mnoho mongolských žoldnéřů ve svých službách. Výběr Ču Jün-wena, obklopeného literáty a úředníky, sliboval pokračování v zamýšleném trendu zcivilnění a umírnění vlády.[6] Ču Šuangovu povýšení bránila v očích dvora a císaře i jeho násilnická povaha a řada případů zneužití moci a drobných i větších přestupků.[7]
Začátkem roku 1395 vedl vojenskou výpravu proti Tibeťanům. Krátce po návratu zemřel 9. dubna 1395 v Si-anu. Jeho první manželka, paní Wang, v reakci na mužovu smrt spáchala sebevraždu. Paní Teng se již dříve oběsila po hádce s manželem.[4]
Reference
↑ abcCHAN, Hok-lam. Ming Taizu’s Problem with His Sons: Prince Qin’s Criminality and Early-Ming Politics. Asia Major. 2007, roč. 20, čís. 1, s. 56. [dále jen Chan]. [www.ihp.sinica.edu.tw/~asiamajor/pdf/2007a/04%20hoklam.pdf Dostupné online]. (anglicky)
↑ abLANGLOIS, JR., John D. The Hung-wu reign, 1368–1398. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Langlois]. ISBN0521243327. S. 120. (anglicky)
