Československá lidová armáda (zkratka ČSLA; též slovensky Československá ľudová armáda, zkratkaČSĽA) byla ozbrojená síla Československé republiky (od roku 1960 Československé socialistické republiky), která tento název nesla v letech 1954–1990. Od roku 1955 byla ČSLA součástí vojsk Varšavské smlouvy.
Prezident Ludvík Svoboda a ministr obrany Martin Dzúr během inspekce Bratislavské posádky ČSLA v roce 1969Vojenská přehlídka v Praze na Letenské pláni na výročí osvobození 9. května 1985Brigadýrka k uniformě vzor 62 pro důstojníkyMuž v polním stejnokroji ČSLA na Tankovém dni ve VTM LešanyČeskoslovenský polní telefon TP 25Skupina odvedených branců v lesích okolo Bzence (cca 1986)
Dne 25. května 1945 byla schválena Prozatímní organizace československých ozbrojených sil, podle níž došlo k reorganizaci československé armády. Vojáci, kteří bojovali proti nacismu na všech frontách druhé světové války, se postupně vraceli. Území Československa bylo rozděleno na čtyři vojenské oblasti, ve kterých postupně vzniklo přes 16 pěších divizí, které doplňovaly tankový sbor a dělostřeleckou divizi. Československý I. sbor, který sloužil pod sovětskou kontrolou, se stal 1. československou armádou a poté 1. vojenským obvodem.[2] Počáteční optimismus ohledně plánů na obnovu armády vystřídala deziluze, pramenící z rozbité poválečné ekonomiky a nedostatku lidských a materiálních zdrojů. Československá armáda byla po válce pověřena vyhnáním Němců a Maďarů a podílela se také na pomoci národnímu hospodářství. Jednotky Sboru národní bezpečnosti se navíc účastnily bojů proti Organizaci ukrajinských nacionalistů.
Po únoru 1948, kdy se ujala moci Komunistická strana Československa, došlo k významným změnám v armádě. Více než polovina důstojníků začala být pronásledována stejně jako vojáci a mnozí byli nuceni odejít. Politické procesy se zaměřovaly hlavně na vojáky, kteří bojovali ve druhé světové válce v západní Evropě, ale paradoxně došlo také k pronásledování vojáků bojujících ve válce na východní frontě. Armáda se plně dostala pod moc komunistické strany a v roce 1950 došlo k zásadní reorganizaci sovětského modelu a vojenské oblasti byly rozpuštěny. V roce 1951 byla podepsána mezi Československem a Sovětským svazem Dohoda o způsobu a podmínkách vypořádání dodávaného vybavení a materiálu, poskytovaná půjčkou SSSR ve výši téměř 44 milionů rublů na nákup vojenské techniky, zejména letadel a radarů. Došlo k nárůstu početního stavu armády, která od roku 1953 dosáhla více než 300 000 vojáků.
Pozemní vojsko bylo nejpočetnější složkou armády. Základem jeho bojové síly byly operační a taktické rakety. Hlavní údernou silou byly tanky. Dělostřelectvo bylo vybaveno různými typy děl a minometů, protitankovými kanóny, řízenými protitankovými střelami a dalšími zbraněmi.
Ženijní vojsko bylo vybaveno silničními a zemními stroji, odminovacími tanky a technikou k zajištění přepravy vojsk přes vodní toky a jiné terénní překážky. Železniční vojsko bylo schopné zajišťovat výstavbu i obnovu železničních tratí včetně mostů a sdělovacích a zabezpečovacích zařízení a údržbu železničních vozidel. Železniční i ženijní vojsko se podílely na likvidaci následků živelních a jiných pohrom.
Z přibližně 201 000 vojáků v aktivní službě v ČSLA v roce 1987 asi 145 000 (72 %) sloužilo v pozemních silách (běžně označovaných jako armáda). Asi 100 000 z nich byli branci.
V mírovém stavu se armáda dělila na dva vojenské okruhy, Západní a Východní. Pod Západní okruh spadala 1. armáda s velitelstvím v Příbrami s jednou tankovou divizí a třemi motostřeleckými divizemi a 4. armáda v Písku se dvěma tankovými divizemi a dvěma motostřeleckými divizemi. Východní vojenský okruh na Slovensku tvořily dvě tankové divize s velitelstvím v Trenčíně. Dalších pět divizí s tzv. uloženou technikou bylo připraveno k personálnímu naplnění mobilizovanými zálohami do 48 hodin od vyhlášení mobilizace, celková válečná síla ČSLA tedy v případě vypuknutí války činila 15 vševojskových divizí.
Československé letectvo bylo plně vybaveno nadzvukovými stíhačkami, útočnými vrtulníky, systémy protivzdušné obrany a elektronickým sledovacím zařízením.
Vojska protivzdušné obrany státu
Vojska protivzdušné obrany státu (PVOS) byla tvořena protiletadlovými raketovými útvary, útvary stíhacího letectva, radiotechnickými a speciálními útvary.
Československá lidová armáda měla soustavu hodností převzatu ze Sovětské armády.[5] Od r. 1958 docházelo k dílčím změnám, které byly završeny zákonem 76/1959 o některých služebních poměrech vojáků.[6]
1960–1990
Od r. 1960 bylo upraveno seskupení hodnostních sborů, což s malými odchylkami platilo i v obnovené Československé armádě do r. 1992.[7]
Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 charakterizovala Československou lidovou armádu takto: "Československá armáda byla vedle SNB a LM chápána jako jeden z přímých mocenských nástrojů ovládání společnosti a bezprostředního zvládání vnitropolitických potíží, KSČ prostřednictvím obrovského aparátu Hlavní politické správy ČSLA prolínajícího se do nejnižších jednotek prakticky kontrolovala svůj absolutní vliv v armádě."[8]
V průběhu Sametové revoluce navrhoval komunistický ministr národní obrany Václavík nasazení armády proti demonstrantům, ale jeho návrh nebyl vyslyšen.[8]
↑ abZákon č. 74/1990 Sb. ze dne 1990-03-14, Zákon, kterým se stanoví nové znění vojenské přísahy a služební přísahy příslušníků Sboru národní bezpečnosti a Sborů nápravné výchovy, upravuje název československé armády, upravuje řádná dovolená vojáků v základní službě a jímž se mění zákon č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, § Čl. II. [cit. 2023-03-28]. Dostupné online.
↑HODNOSTNÍ OZNAČENÍ [online]. Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY [cit. 2013-05-26]. Dostupné online.
↑ abZávěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část IV. - Československá lidová armáda, [cit. 2009-10-28]. Dostupné online.
Literatura
HLAVÁČEK, Jiří (ed.). Mezi pakárnou a službou vlasti. Základní vojenská služba (1968-2004) v aktérské reflexi. Academia: Praha, 2022, ISBN 978-80-200-3332-1.
HLAVÁČEK, Jiří. Základní vojenská služba po roce 1968 jako nástroj výchovy k občanství: indoktrinace a ideologizace v narativní reflexi. Kulturní studia. 2021, čís. 2/2021, s. 150–168. Dostupné online. DOI10.7160/KS.2021.170206.
