Velké náměstí čp. 43, bosovaný vstupní portál domu
Jedná se o jednopatrový řadový dům ve východní frontě Velkého náměstí. Průčelí domu je jednoduché hladké, členěné pouze plastickým orámováním okenních otvorů a vstupním portálem, v roce 2004 obnovené do renesanční podoby. Čelní fasáda je pětiosá, okna jsou dřevěná, jednoduchá, šestitabulková, lemovaná šedými štukovými šambránami a nadpražní římsou. Hlavni vstup do domu je vstupním renesančním štukovým bosovaným portálem s náběžní hranolovou a nadpražní římsou. Dispozice hlavní budovy je šířkový trojtrakt, na který navazují jednotraktová hloubkově i příčně orientovaná křídla, vymezující dva vnitřní dvory.[1] V přízemí jsou renesanční klenuté síně, renesanční stropy se štukovým rámováním (zejména ozdobný dekor rámující zrcadla kleneb, bezpochyby práce vlašského štukatéra) v přízemí na levé straně a vpravo vzadu v prvním patře.[1] Hlavní síň v přízemí je zaklenuta renesanční neckovou klenbou s lunetami po stranách a přes roh.[2] Prostor vpravo je plochostropý[2]. Klenby přízemí, prvního patra i sklepů jsou vesměs renesanční, schodiště levého hloubkového křídla klasicistní, přilehlá chodba klenutá klasicistními plackami. Dvorní křídla jsou zaklenuta valeně s výsečemi, prostory přízemí jsou částečně zapuštěny pod terén[2]. Průčelí zadní části pravého křídla bylo v renesanci do dvora prolomeno zděnými arkádami, které byly dodatečně zazděny a do zazdívek byla opřena klenba[2]. Pod hlavní budovou jsou dvouúrovňové rozsáhlé sklepy, včetně prostoru zaklenutého na střední sloupek, druhá úroveň sklepů přitom zasahuje hluboko do prostoru náměstí.[1]Střecha domu sedlová s valbovými vikýřky.[1] Areál zahrnuje přední dům, severní a jižní dvorní křídla, zadní východní křídlo, spojovací průchod a dva dvorky. V minulosti zahrnoval i dnešní čp. 112 v Křišťanově ulici,[1] prostupoval tedy celým blokem domů mezi Velkým náměstím a zmíněnou ulicí s hlavním průčelím do náměstí.[1]
Cedule při vstupu do Muzea české loutky a cirkusu v Prachaticích
Historie domu
Dům vznikl nejpravděpodobněji v 15. století jako součást výstavby nového bloku domů na východní straně původně mnohem většího náměstí, které se tím zmenšilo téměř na polovinu[3] (Nelze však vyloučit i výrazně časnější dataci levé části domu, při pohledu na půdorys přízemí domu se zdá, že v levé střední části domu je částečně zachován tzv. komorový díl, tuto možnost by nevylučoval ani archeologický průzkum provedený v roce 2001, kde v sondě č. 1 a vrstvě č. 1014, tedy na rozhraní zdi předpokládaného komorového dílu, byly nalezeny vzorky ze 13. století[4]). Po požáru města roce 1501[5] byl dům přestavěn ve stylu pozdní gotiky. Na vedutě Jana Willenberga z roku 1602[6] má dům ještě pozdně gotický třístupňový horizontálně členěný štít (nebo dva štíty) s cimbuřím. Pravděpodobně krátce po roce 1602 (určitě však před dobytím města v roce 1620[7]) došlo pak k radikální renesanční přestavbě, tedy v době kdy dům vlastnil Šebestián Sochor.[8][9] Na vyobrazení domu na obraze Jidřicha de Verle z roku 1670 má dům již obloučkovou atiku s vrcholovými čučky ve stylu Scuoly Grande di San Marco v Benátkách,[10] se dvěma středovými úžlabími mezi čtyřmi pultovými střechami. Při této přestavbě byla kompletně změněna dispozice objektu a byla rovněž provedena nová fasáda ve stylu klasické italské renesance, taková jaká je v současné době prezentována na domě. Přestavbu vedli pravděpodobně vlašští stavitelé. Prvním dohledatelným majitelem domu je podle dochované listiny z roku 1559 Jiřík Sochor,[8] následně v roce 1585 pak již výše zmiňovaný Šebestián Sochor.[8] Na počátku třicetileté války dům získal Jan Hoříkovský, který jej v roce 1628 směnil se zámožným měšťanem Karlem Budkem za jeho levnější dům v ulici ke kostelu a doplatek.[8] V Berní rule z roku 1654 jsou jako vlastnící uvedeni dědici Karla Budka, kteří v něm provozovali pivovar, tedy v křídle do Křišťanovy ulice, na místě dnešního čp. 112 a částečně čp. 111.[8] Dalším vlastníkem se stal Martin Knopp, ze kterého roku 1690 přešel na syna Václava.[8] V té době již v domovním křídle do Křišťanovy ulice nebyl provozován pivovar, ale chlévy a palírna[8]. 13. dubna 1832 podlehla většina vnitřního města zhoubnému požáru.[8] V rámci obnovy bylo sneseno celé atikové patro s obloučkovou atikou a změněn způsob zastřešení domu do dnešní podoby, tedy na střechu sedlovou, podélnou s průčelím. Od obnovy po požáru nebyl dům podstatným způsobem měněn.[8] Roku 1890 dům koupilo prachatické právovárečné měšťanstvo, které jej pravděpodobně užívalo k obytným účelům,[8] v této době byla pravděpodobně upravena fasáda do jednoduché novoklasicistní podoby. Roku 1957 dům převzal Okresní národní výbor, který zde následně zřídil sídlo Okresního archivu v Prachaticích.[8] Na přelomu 20. a 21. století[8] (v letech 2002-2005[1]) byl dům rekonstruován a následně připraven pro potřeby městské knihovny, jejíž provoz zde však nebyl zahájen.[8] V rámci celkové rekonstrukce byla rehabilitována původní renesančnífasáda a odstraněny byly úpravy z 19. století.[8] Fasáda byla obnovena na základě předchozího restaurátorského průzkumu. Restaurátorský průzkum zjistil pod velmi silnými vrstvami omítek a přizdívek z 19. století dochované zbytky původní renesanční štukové výzdoby a původního členění fasády. Renesanční štuky byly místy výrazně poškozeny otlučením, např. z původního vstupního bosovaného portálu se nedochovala ani polovina a tak musela být druhá polovina analogicky odvozena ze zachovalé části a z části podle fasády sousedního domu čp. 42. V roce 2006 bylo v domě otevřeno Muzeum české loutky a cirkusu, provozované jako pobočka Národního muzea.[8]
↑STARÝ, Václav. Kdy se změnily rozměry prachatického náměstí?. Zlatá stezka. Sborník prachatického muzea. 2002, roč. 2001–2002, čís. 8–9, s. 264.
↑CHVOJKA, Ondřej; PARKMAN, Marek. Dva nové archeologické výzkumy v historickém jádru Prachatic. Zlatá stezka: sborník Prachatického muzea. 2003, roč. 8-9 (2001-2002), s. 179-193.
↑STARÝ, Václav. Listina Jana Lucemburského z roku 1323 a požár města Prachatic. Zlatá stezka. Roč. 1999, čís. 6, s. 167–169.
↑Q12023263; VIAF: 83987525; ISNI: 0000000061553486. Soubor:Vyobrazení města Prachatice na vedutě Jana Willenberga z roku 1602.jpg – Wikipedie. commons.wikimedia.org [online]. [cit. 2024-11-24]. Dostupné online.
↑STARÝ, Václav. Prachatice a Jan Neumann. 1. vyd. Prachatice: Městský úřad Prachatice, Galerie Nahoře, 1997. 232 s. ISBN80-900811-0-X. S. 65-67.
↑ abcdefghijklmno Víkend bude patřit památkám: Prachatice. S. 15-16. prachatice.eu [online]. [cit. 2024-11-18]. S. 15-16. Dostupné online.
↑POLATA, Václav. Držba měšťanských domů na prachatickém náměstí. Opera Historica. Roč. 1993, čís. 3, s. 335-342. Dostupné online.
.jpg)
