Dohoda získala značný ideologický význam během existence Jugoslávie, neboť právě na ní bylo odkazováno v souvislosti s nezbytnou jednotou všech jugoslávských národů. V roce 1954 ji doplnila Novosadská dohoda, na základě které byl pravopis jazyka modernizován.[zdroj?]
Obsah dohody
Zúčastnění se shodli na následujícím:
Jednotlivá nářečí nebudou dále směšována, nebudou vytvářena nová; bude vybráno jedno nářečí, které lidé používají a to se stane spisovným jazykem.
Spisovné nářečí jazyka bude jižní nářečí, tedy štokavské nářečí jekavské podoby, a to proto, že takto mluví nejvíce lidí; jsou v něm rovněž zaznamenány lidové písně a zapsána dubrovnická literatura.
V dvouslabičných slovech se bude psát ije a v jednoslabičných je nebo e nebo i (např. bijelo, bjelina, mreža, donio).
Spisovatelé, kteří píší podle východního (srbského, černohorského...) pravopisu začnou psát h tam, odkud vývojem v posledních staletích zmizelo.
z 2. pádu množného čísla bude naopak koncové H odstraněno (namísto zemaljah, otacah se bude psát zemalja, otaca).
před R, které je slabikotvorné se nebude vkládat samohláska (namísto perst se bude psát prst).
Účastníci
Dohodu podepsalo pět Chorvatů, dva Srbové a jeden Slovinec (ačkoliv slovinština byla i nadále považována až do existence Království Jugoslávie za svébytný jazyk). Jednalo se o následující osobnosti:
Kromě skutečnosti, že jihobosenské nářečí je poměrně rozšířené, se jednalo také o politický kompromis. Jednak tímto nářečím mluví Srbové v Bosně a Hercegovině, a jsou v něm zaznamenány lidové písně (navíc to bylo nářečí srbského reformátora Vuka Karadžiće), jednak se jednalo o nářečí Dubrovníka, který byl chorvatský.
Přijetí této dohody rovněž znamenalo odklon od kajkavského nářečí v Chorvatsku a Slavenosrbského jazyka v Srbsku. V Srbsku byla nicméně jazyková reforma ještě dlouhou dobu terčem kritiky; jednotnou abecedu (Cyrilici Vuka Karadžiće, ve které jednomu písmenu v latince odpovídalo jedno v cyrilici přijalo Srbsko až roku 1864.)
