Původním povoláním byl horník. Od věku 15 let pracoval v hornickém průmyslu na Mostecku. Angažoval se jako tajemník v odborovém sdružení sociálně demokratického zemědělského dělnictva na Lounsku. V letech 1935–1938 byl předsedou Svazu domkařů a malorolníků při Československé sociálně demokratické straně dělnické. V letech 1937–1938 byl členem ústředního výboru sociální demokracie. Profiloval se jako stranický odborník na otázky rozvoje venkova. Spolupracoval s listem Právo lidu. Po okupaci Československa v březnu 1939 se zapojil do odboje. Po prozrazení utekl v únoru 1940 přes Maďarsko a Jugoslávii do Francie. Na začátku května 1940 vstoupil do československé armády ve Francii a byl zařazen k 2. pluku. S ním se v červnu 1940 zúčastnil těžkých ústupových bojů. Po kapitulaci Francie byl spolu se svou jednotkou evakuován 26. června z přístavu Sète do Velké Británie. Zde byl 21. listopadu1941 jmenován Edvardem Benešem členem Státní rady československé. V letech 1944–1945 působil jako ministr průmyslu, obchodu a živností v druhé exilové vládě Jana Šrámka v Londýně. Jeho matka byla kvůli exilové politické aktivitě svého syna pronásledována nacisty a umučena v Osvětimi.[2][3][4][5]
Už od dob londýnského válečného exilu zastával názor, že sociální demokraté mají v rámci levice vystupovat samostatně a nebýt řízeni komunisty ani prokomunistickou frakcí v sociálnědemokratické straně. Tento názor ve straně získával během roku 1947 podporu. Majer se na brněnském sjezdu ČSSD v listopadu 1947 přičinil o vítězství Bohumila Laušmana v boji o post předsedy strany, čímž byl poražen prokomunisticky zaměřený Zdeněk Fierlinger.[7]
V únoru 1948 se stal aktérem a hybatelem vládní krize, která po několika týdnech vyvrcholila komunistickým převzetím moci. 10. února 1948 Václav Majer navrhl ve vládě zavedení měsíčního přídavku 800 Kčs pro veřejné zaměstnance. Komunistická strana Československa tento záměr odmítla jako škodlivý pro státní pokladnu a komunistický předák odborů Antonín Zápotocký kvůli tomu svolal za 22. února do Prahy sjezd závodních rad. Mezitím odmítl zemědělský výbor sněmovny komunistický návrh na radikální pozemkovou reformu, na což reagovala KSČ svoláním rolnických rad. Následovala aféra okolo dosazování komunistických stoupenců na posty v bezpečnostních složkách státu a demise ministrů několika nekomunistických stran.[8]
Během samotného únorového převratu roku 1948 Majer požadoval, aby i sociálnědemokratičtí ministři podali rovněž demise a připojili se tak k dalším nekomunistickým stranám. Tak se však nestalo, jelikož byl v předsednictvu strany přehlasován Fierlingerovým s KSČ spolupracujícím křídlem a i Laušmanovými centristy. Proto ráno 25. února 1948 podal demisi sám za svou osobu.[9][5] Poté, co v ČSSD převzalo moc prokomunistické křídlo, byl rovněž zbaven všech stranických postů a vyloučen ze sociální demokracie.[5]
↑TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN80-7185-246-5. S. 318.
↑MALÍŘ, Jiří; MAREK, Pavel, a kol. Politické strany : vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu v letech 1861-2004. Brno: Doplněk, 2005. 1826 s. ISBN80-7239-179-8. S. 1169. Dále jen Politické strany.
↑RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století : spolupráce a konflikty 1914-1992. Praha: Vyšehrad, 2012. 677 s. ISBN978-80-7429-133-3. S. 364–365.
↑ ab Archivovaná kopie. www.libri.cz [online]. [cit. 2011-09-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-10-02.
KAPLAN, Karel. Útěky do emigrace. Historický obzor, 2000, 11 (11/12), s. 278-208. ISSN 1210-6097.
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN80-7185-246-5. S. 318.
FROLÍK, František. Osobnosti Rakovnicka a Novostrašecka s ukázkami jejich rukopisů. 1. vyd. Nové Strašecí: Jiří Červenka – Gelton, 2016. 315 s. ISBN978-80-88125-04-4. S. 49–50.
_BAR.svg){kind=small}
