Pocházel ze starobylé rodiny povýšené v 18. století do šlechtického stavu, narodil se v Banátu jako mladší syn Mihályho Szurmaye (1825–1895).[3] Studoval v Szegedu a původně pracoval u rakouských státních drah, později se ale rozhodl pro vojenskou dráhu a v roce 1882 vstoupil k uherské zeměbraně. Poté studoval na vojenské akademii v Budapešti a jako poručík se stal řádným důstojníkem uherské zeměbrany v Prešpurku. Později si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni (1887–1889), kterou absolvoval v hodnosti nadporučíka a byl zařazen ke štábu 4. armádního sboru v Budapešti. Později sloužil mimo jiné ve Vídni a zastával také nižší funkce na uherském ministerstvu zeměbrany. Mezitím postupoval v hodnostech (kapitán 1895, major 1898, podplukovník 1901). V roce 1905 byl povýšen na plukovníka, krátce velel pluku zeměbrany v Kaniži a v roce 1907 stal se druhým sekčním šéfem na uherském ministerstvu zeměbrany.[4]
V roce 1910 dosáhl hodnosti generálmajora a nadále působil na uherském ministerstvu zeměbrany, tentokrát již jako první sekční šéf.[5] K datu 1. května 1914 byl povýšen na polního podmaršála a na ministerstvu zeměbrany poté zastával funkci státního tajemníka. V listopadu 1914 byl povolán na východní frontu a jako velitel 38. divize zeměbrany se zapojil do bojů v Haliči.[6] Brzy dostal pod své velení i dvě další divize a zformoval armádní sbor, který nesl jeho jméno (Szurmay Armee Korps).[7][8][9] V roce 1915 se prosadil při obraně Užockého průsmyku, v následujícím roce se zúčastnil bojů během Brusilovovy ofenzívy, kdy musel nakonec ustoupit a jeho jednotky utrpěly značné ztráty.
V únoru 1917 byl z fronty odvolán a jmenován uherským ministrem zeměbrany, jemu podřízené jednotky dostaly nové velení (generál Karl Lukas) a byly nadále označovány jako 24. armádní sbor.[10] Jako ministr zeměbrany usiloval především o rozdělení c. k. armády na rakouskou a maďarskou část, rozhodnutí bylo ale odloženo do konce války. V srpnu 1917 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty[11] a ve funkci ministra setrval až do rozpadu monarchie v říjnu 1918. V únoru 1919 byl na příkaz premiéra Károlyiho zatčen a uvězněn kvůli podezření z kontrarevoluce. Po propuštění ještě krátce působil jako styčný důstojník u francouzské vojenské mise v Maďarsku, v armádě byl formálně penzionován v roce 1821.[12] V roce 1927 byl jmenován členem Horní sněmovny Maďarského království a nakonec ještě za druhé světové války obdržel čestnou hodnost generálplukovníka.
Uplatnil se mimo jiné jako spisovatel, byl autorem řady odborných prací z vojenské teorie, později se věnoval i jiným oborům (například zoologie). Mluvil především maďarsky a německy, ovládal také slovenštinu a na konverzační úrovni se domluvil rumunsky a francouzsky.
Jeho manželkou byla Ernestina Szenonerová (1872–1943), měli spolu dvě dcery.
Tituly a ocenění
Během vojenské kariéry obdržel řadu ocenění,[13] nejvýznamnějším z nich byl rytířský kříž Řádu Marie Terezie, který byl nejvyšším vojenským vyznamenáním v Rakousku od 18. století a za první světové války byl udělován již jen zřídka.[14] Jako ministr zeměbrany se stal automaticky členem Sněmovny magnátů, členství v Horní sněmovně Maďarského království mu bylo později potvrzeno v roce 1927. V roce 1917 byl povýšen do stavu svobodných pánů s predikátemde Uzsok odkazujícím na jeho zásluhy v Užockém průsmyku během první světové války.[15] Z titulu člena uherské vlády obdržel v roce 1917 také titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[16]
↑Seznam generálů rakousko-uherské armády na webu austro-hungarian armydostupné online
↑Služební postup Sándora Szurmaye in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 183 dostupné online
↑Přehled řádů a vyznamenání Sándora Szurmaye in: STEINER, Jörg C.: Schematismus der Generale und Obersten der k.u.k. Armee; Vídeň, 1992; ISBN 3-901215-01-8 s. 17 dostupné online
↑MĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie; Klub pro českou heraldiku a genealogii; Praha, 1990; s. 86
.jpg)
.png){kind=small}
