Estrangelo (ܐܣܛܪܢܓܠܐ) je původní syrské písmo z něhož se vyvinula minimálně dvě další: (nestoriánské východosyrské, a jakobitské, západosyrské, zvané serto. Patří do rodiny semitských písem, lineární spojná forma písma aramejského (jímž se dnes zapisuje hebrejština). Jméno estrangelo (západosyrskou výslovností estrangelá; řecky: στρογγυλη, strongylé) pochází snad z arabského satr andžilijí („písmo evangelií“). Vzniklo patrně v Edesse (později Urfa, dnes Şanlıurfa; první stát, kde se křesťanství stalo státním náboženstvím), podle Č. Loukotky[1] z písma palmyrského. Písmo syrských křesťanských autorů zejména v období 3.–7. stol. křesťanského letopočtu.
Jako všechna semitská písma, také estrangelo se čte zprava doleva a původně zaznamenávalo pouze souhlásky; samohlásky si musel čtenář domyslet. Zvláštnosti syrštiny si však brzy vynutily alespoň náznaky vokalizace. Písmo je spojné, ač ne důsledně: (některé) znaky na sebe navzájem navazují se sousedními. Každý znak má proto až čtyři formy: samostatnou, napojenou zprava, napojenou zleva a napojenou z obou stran (výraznější je to u obou zmíněných následných písem). Vyskytují se i ligatury (slitky znaků). Zapisovalo se na podklad otočený o 90° doleva ve sloupcích odshora dolů, řazených zleva doprava, četlo se otočené zpět v řádcích zprava doleva, řazených shora dolů. Zdánlivě komplikovaný způsob řešil nebezpečí, že si písař bude při psaní text umazávat rukou. Písmo tím získalo výrazně ostrý sklon směrem doleva.
Upozornění: některé prohlížeče zobrazují místo Estrangela písmo kanaánské – porovnejte s tabulkou znaků na stránce Serto!
Estrangelo bylo brzy opuštěno ve prospěch jednodušších písem, která se z něj vyvinula. Dnes slouží spíš jako monumentální, ozdobné písmo, případně k odlišení (asi jako v latince kurzíva). Poslední dobou je však čím dál oblíbenější u tvůrců softwarových fontů, je jediným syrským písmem v Unicodu. Lze jej sehnat snáze než obě modernější formy syrského písma.
(Modlitba Páně - "Otčenáš" - Mt 6, 9b-13)