V roce 1918 začal pracovat ve filmu. Společně s Ottou Hellerem natočili jako kameramani svůj první film Československý Ježíšek o legionáři vracejícím se do vlasti. Ve dnech 20. a 21. prosince 1918 sledoval s kamerou triumfální návrat prezidenta Masaryka do Prahy. Od 1919 natáčel samostatně a také hrál menší role. V roce 1920 se oženil s herečkou Zdenou Kavkovou a od tohoto roku také začal se samostatnou filmovou režií. Celkem do roku 1937 režíroval pětatřicet filmů.[3] Většinou se jednalo o nenáročné komedie, mezi kterými kvalitou vynikly filmy Muži v offsidu (1931), Vražda v Ostrovní ulici (1933) a Před maturitou (1932, společná režie s Vladislavem Vančurou).[4]
Filmu se věnovala a měla také role v některých manželových režiích i Innemannova manželka Zdena Kavková (1896–1965). Např. ve filmu Červená Karkulka (1920) hrála s Innemannovou matkou Ludmilou Innemannovou (1868–1956).[5] V němém filmu Falešná kočička aneb Když si žena umíní (1926) hrála s Vlastou Burianem. Po válce byla vyšetřována a Lidovým soudem 20. května 1946 odsouzena k patnácti letům těžkého žaláře. Důvody odsouzení byly, že v roce 1939 požádala s manželem o německou státní příslušnost a že vystupovala v proněmeckých rozhlasových skečích Haló, volá Londýn, kde hrála Hanu Benešovou. Od roku 1944 byla placenou konfidentkougestapa.[6] Propuštěna byla roku 1955, zemřela v osamění 1. prosince 1965 v Praze ve věku šedesáti devíti let[7].
Svatoplukův bratr Miroslav (1894–1953) byl promítačem filmů, později ředitelem několika kin (též kina Lucerna) a hercem v epizodních rolích.[8]
Dílo
Svatopluk Innemann natáčel operetky, komedie a melodramata a je autoremdokumentárních a krátkometrážních filmů. Innemann byl ale především režisérem – první film režíroval již v roce 1920 – českou pohádku Červená Karkulka, kterou také nasnímal. V roce 1925 natočil oblíbenou veselohruZ českých mlýnů a výpravný životopisný film Josef Kajetán Tyl. V letech 1919–1930 natočil 16 filmů němých . V roce 1931 vstoupil do zvukového filmu (natočil celkem 25 filmů) – a to filmem o Jaroslavu Haškovi s názvem Poslední bohém se Sašou Rašilovem starším v titulní roli a také výpravným filmem Psohlavci i komedií Fidlovačka. Také režíroval dodnes populární veselohrou Muži v offsidu (1931) s Hugo Haasem.
Kritiky se také zmiňovaly o jeho umělecké rozkolísanosti v celém období tvorby. V době německé okupace chtěl uvést svoji divadelní hru o Adolfu Hitlerovi.[9] Spolu s manželkou Zdenou přispívali do prvních čísel antisemitského časopisu Arijský boj. V článku z roku 1940 například vyzýval k odstranění židovských herců z divadel. S manželkou také v časopise na pokračování publikovali svůj antisemitský román Prokletá rasa. Osud arijské dívky v roce 1938-1939.[10][11]