Ambrož byl po svém otci jmenován správcem provincií v Itálii. V roce 374 došlo ke sporům o jmenování nového milánského biskupa a na tento stolec byl zvolen právě – v té době ještě nepokřtěný – katechumen Ambrož, jakožto neutrální člověk.[1] Tohoto nového úkolu se zhostil se vší vervou a brzy se z něj stal největší vůdce západního křesťanstva 4. století. Podporoval mnišskýasketismus, kult ostatků mučedníků (kolem Milána jim stavěl svatyně)[2] a zasazoval se i o přijetí Nikajského vyznání víry v době, kdy byli císařové otevřenější vůči ariánským myšlenkám, proti kterým Ambrož bojoval a odmítal je stejně jako pohanství[1]. Kristovo božství pro něj bylo zásadním kamenem víry. Z Východu přejal jednak alegorickou metodu výkladu Bible ovlivněnou novoplatonismem (tím pomohl svatému Augustinovi k jeho konverzi,[3] nakonec jej i pokřtil), jednak důraz na proměnu chleba a vína při eucharistické modlitbě, což postupem času vedlo k učení o transsubstanciaci definovanému na Čtvrtém lateránském koncilu (r. 1215)[3]. Svatého Augustina ovlivnil i tím, že mu připravil půdu pro nauku o pádu a prvotním hříchu[3].
Ambrož nejvíce proslul obranou nikajské ortodoxii a vztahy k císařskému dvoru. Položil základ významným principům nezávislosti církve a povinností křesťanského panovníka, které byly dále rozvinuty ve středověku. V duchu teokracie neměla politická moc zasahovat do oblasti církevní a náboženské, ale naopak připisoval církvi povinnost ovlivňovat politickou scénu. Církevní majetek bránil dle hesla: „věci Boží náleží Bohu, nikoli císaři[4]“ a při různých potyčkách s autoritami zavedl[3] na Západě chrámový zpěv hymnů, které si společenství křesťanů zpívalo pro povzbuzení. Když např. roku 390 císař Theodosius I., s kterým se Ambrož často dostával do sporů ohledně pravomocí, nařídil krvavý masakr tisíců Soluňanů jako odplatu za tamní nepokoje, Ambrož mu jakožto členu své obce napsal soukromý dopis, v němž žádal, aby konal pokání nebo se připravil na to, že bude vyobcován z církve[5]. Císař se nejprve zdráhal, ale pak se v chrámu objevil jako kajícník. Přijal Ambrožovy výtky, skutku litoval a jejich vztahy tak byly nadále přátelské[6]. Za zmínku stojí i jejich vzájemná intervence o dva roky dříve, tj. r. 388, kdy srocení křesťané vypálili synagogu ve městě Kallinikum na řece Eufratu. Theodosius I., ač příznivce křesťanství, Židy respektoval pro jejich starobylost a loajálnost vůči řádně ustanoveným úřadům. Nařídil, aby byla synagoga znovu postavena, a to z církevních peněz. Ambrož však toto rozhodnutí napadl a v dopise císaře upozornil, že by to podrylo autoritu a prestiž církve a že důležitější je náboženská věc než občanské právo[7].
Byl to nadaný kazatel a rovněž velmi oblíbený, třeba i proto, že respektoval lokální zvyky církve: „Pokud nechceš způsobit pohoršení, zachovávej místní praxi kterékoliv církve, již navštívíš.[8]“ Svoji oblibu u prostých a chudých lidí získával i svým silným sociálním cítěním: „Těšíš se ze svých drahocenných ozdob, zatímco ostatním se nedostává obilí,[9]“ a bohatství proto viděl jako zlo, neboť tvrdil, že to, co bylo Bohem dáno k užívání všem, se většinou kumuluje u několika málo jedinců.
Dílo
Exegetické spisy
Hexameron (Šestero dní stvoření) – sbírka šesti homilií věnovaným prvním kapitolám knihy Genesis
De Paradiso (Ráj)
De Cain et Abel (Kain a Ábel)
De Noe (Noe)
De Abraham (Abrahám)
De Isaac et Anima (Izák a duše)
De bono mortis (Dobrodiní smrti)
De fuga saeculi (Útěk před světem)
De Iacob et vita beata (Jákob a blažený život)
De Joseph (Josef)
De Patriarchis (Patriarchové)
De Helia e ieiunio (Eliáš a půst)
De Nabuthae Historia (Příběhy o Nábotovi)
De Tobia (Tobiáš)
De interpellatione Iob et David (O tázání Jobově a Davidově)
Apologia David (Obrana Davidova)
Apologia David altera (Další obrana Davidova)
Ennarrationes in XII Psalmos Davidicos (Výklad 12 davidovských žalmů)
Expositio Psalmi CXVIII (Výklad 118. žalmu)
Expositio in Lucam (Výklad Lukášova evangelia)
Dogmatické spisy
De Fide ad Gratianum (O víře)
De Spiritu Sancto (O Duchu svatém)
De incarnationis dominicae sacramento (O svátosti vtělení Páně)
Explanatio Symboli ad initiandos (Výklad křestního symbolu)
Expositio fidei (Výklad víry)
De mysteriis (O tajemstvích)
De sacramentis (O svátostech)
De paenitentia (O pokání)
De sacramento regenerationis vel de philosophia (O svátosti znovuzrození aneb o filosofii) – dochováno pouze fragmentárně
Legenda o milánském biskupovi Ambrožovi dokazuje, jaký význam měly včely a med pro staré křesťany. Když byl sv. Ambrož ještě malý chlapec, usedl mu jednou na obličej včelí roj. Včelky mu vlétly do úst a krmily chlapce medem. To bylo považováno za boží znamení a předpověď slavné budoucnosti. Na základě této legendy je světec zobrazován s pleteným včelím úlem. Také používání voskových svíček při bohoslužbách svědčí o významu včel v křesťanské víře.
Odkazy
Reference
↑ abLane, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů 1996, s. 41.
↑Hazlett, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600. Brno: CDK 2009, s. 105.
↑ abcdLane, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů 1996, s. 42.
↑"Lk 20, 25" in Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, český ekumenický překlad, Praha 2008.
HAZLETT, Ian. Rané křesťanství: Počátky a vývoj církve do roku 600. Brno: CDK, 2009.
Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, český ekumenický překlad. Praha: [s.n.], 2008.
NOVÁK, Josef J. Patristická čítanka. Praha: Česká katolická Charita, 1988.
JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995.
PAULINUS. Vita Ambrosii
Česká vydání Ambrožových děl
O pannách. Pohřební chvalořeč O bratru Satyrovi. Zvěřina, J.; Petrů, O. a kol. [tr.]. Olomouc: Krystal, 1948.
De Helia et ieiunio. De mysteriis. De sacramentis [ukázky]. Novák, J. J. [tr.]. In: Patristická čítanka. Praha: Česká katolická charita, 1983.
O smrti bratra Satyra [II, 1–50]. Nechutová, J. [tr.]. In: Eadem. Úděl a útěcha. Výbor z konsolační literatury antiky, patristiky a středověku. Heršpice: Eman, 1995. ISBN80-900696-8-1.
Vexilla regis. Výbor z latinské duchovní poezie. Koronthályová, M. [ed.; tr.]. Praha: BB/art, 2004, passim.
Svatý Ambrož a tajemství Krista. Vopřada, D. [ed.; tr.]. Praha: Krystal OP, 2015.
HUŠEK, V. Peccata haereditaria u Ambrože Milánského. Studia theologica 17 (2004), 29–36. ISSN 1212-8570.
HUŠEK, V. Nauka o milosti u Ambrože Milánského. In: Milost podle Písma a starokřesťanských autorů. Karfíková, L.; Mrázek, J. [eds.]. Jihlava: Mlýn, 2004, 136–158. ISBN80-86498-08-5.
KARLÍK, O. Význam panenství v mravním životě podle sv. Ambrože. Olomouc: vlastním nákladem, 1931.
MENDELOVÁ, E. Sv. Ambrož. Salve 7, 4 (1997), 37–43. ISSN 1213-6301.
PIÁČKOVÁ, G. Sv. Ambrož: Deus creator omnium. Studia theologica 15 (2004), 20–38. ISSN 1212-8570.
PIÁČKOVÁ, G. Světelné atributy Krista v hymnu sv. Ambrože Splendor paternae gloriae. Studia theologica 31 (2008), 78–96. ISSN 1212-8570.
SLEPIČKA, Martin. Několik poznámek k zobrazování sv. Ambrože v českém středověku. Medea. Studia mediaevalia et antiqua. 2020, roč. 23, s. 9–31. Dostupné online.
VODIČKA, T. Svatý Ambrož. In: O pannách... Olomouc: Krystal, 1948, 7–56.
VOPŘADA, D. Planus atque suavissimus doctor. Milánský biskup Ambrož coby kazatel. Salve 18, 1 (2008), 17–32. ISSN 1213-6301.
VOPŘADA, D. Svatý Ambrož – biskup a občan. In: In Spiritu veritatis. Almanach k 65. narozeninám Dominika Duky OP. Martin, B.; Petráček, T.; Schmidt, N.; Mohelník, B. [eds.]. Praha: Krystal OP, 2008. ISBN978-80-87183-02-1.
VOPŘADA, D. Mystagogie Výkladu 118. žalmu svatého Ambrože, Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2015. ISBN978-80-7465-133-5.
Světová
DASSMAN, E. Ambrosius von Mailand. Leben und Werk. Stuttgart: Kohlhammer 2004.
MARKSCHIES, Ch. Ambrosius von Mailand und die Trinitätstheologie. Tübingen 1995.
SAVON, H. Ambroise de Milan (340-397). Paris: Desclée, 1997.