Byl to poměrně mohutný pachycefalosaurid, druhý největší po svém příbuzném rodu Pachycephalosaurus. S ním patřil mezi vývojově vyspělejší pachycefalosaury. Tuto skutečnost naznačuje to, že spánkové jámy stygimolocha jsou zúžené a celá lebka, která měří téměř 50 cm, byla robustnější. Celý dinosaurus mohl dosahovat délky kolem 3 metrů.[2] Jeho typickým znakem byla výrazná ornamentace ztluštělé lebky, která byla výraznější, než u jiných zástupců této čeledi. Našlo se pouze pět fragmentů lebky a drobných fosilních úlomků kostry těla. Pohyboval se vzpřímeně a patrně měl malé přední končetiny a dlouhý pevný ocas. Je také možné, že pachycefalosaurid rodu Dracorex je pouze jedinec s méně vyvinutou ornamentací, patřící také do tohoto rodu. Mohlo se jednat o nedospělého jedince nebo samici. Všechny fragmenty fosilií stygimolocha byly objeveny na nalezištích souvrství Hell Creek, ke kterému se vztahuje i jeho jméno a také v souvrství Ferris na území Wyomingu.
V populární kultuře
Pro svůj neobvyklý vzhled je Stygimoloch často zobrazován v paleoartu. V literatuře se objevuje málokdy, výjimkou je například kniha Poslední dny dinosaurů, kde je označen za pravděpodobného nedospělého jedince rodu Pachycephalosaurus. Objevil se také ve filmu Jurský svět: zánik říše
Carpenter, Kenneth (1997). "Agonistic behavior in pachycephalosaurs (Ornithischia:Dinosauria): a new look at head-butting behavior". Contributions to Geology32 (1): 19–25.
Erik Stokstad,"SOCIETY OF VERTEBRATE PALEONTOLOGY MEETING: Did Horny Young Dinosaurs Cause Illusion of Separate Species?", Science Vol. 18, 23 Nov. 2007, p. 1236.
BROCHU, Christopher A.; LONG, John; MCHENRY, Colin; SCANLON, John D.; WILLIS, Paul. Encyklopedie Dinosauři. 1. vyd. Praha 3: Svojtka & Co., 2004. 256 s. ISBN80-7237-953-4.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Stygimoloch na Wikimedia Commons