Pomník u masového hrobu příslušníků ROA na Olšanských hřbitovech v PrazeSpolečný kenotaf pod symbolickým pomníkem u masového hrobu příslušníků ROA na Olšanských hřbitovech v Praze
Stanislav A. Auský se narodil 24. listopadu1922 na Slovensku.[4][5] Pocházel z rodiny československého důstojníka a legionáře.[4] Až do roku 1938 žil na Podkarpatské Rusi v Mukačevě,[4][5] kde vychodil základní školu. Po rozpadu Československa se s rodiči vrátil do Čech, kde vystudoval berounské gymnázium. Poté pracoval na statcích jako hospodářský adjunkt.[6]
V konci druhé světové války
V květnu 1945 se Stanislav Auský stal průvodcem[5] průzkumné čety 2. pluku 1. divize Ruské osvobozenecké armády generála Andreje Andrejeviče Vlasova.[4] S touto vojenskou jednotkou se účastnil bojů proti německým okupantům v Praze během pražského květnového povstání.[4] Když ČNR ukončila jednání s Vlasovci (o oficiální vojenské podpoře pražského povstání) s negativním výsledkem, rozhodl se velitel 1. divize ROA generál Buňačenko urychleně opustit Prahu a ustoupit se svojí divizí na západ. I tento historický moment zažil Stanislav Auský osobně.[4] Setkání s ruskými a protistalinskými vojáky v roce 1945 jej silně ovlivnilo.[4] Osobní zážitky z této doby nasměrovaly další zájem Stanislava Auského na tato vojenská historická témata.[4]
Po druhé světové válce
V říjnu 1947 byl povolán do Vojenské akademie v Hranicích.[5] Vojenská studia regulérně ukončil v srpnu 1947 vyřazením v hodnosti poručíka pěchoty československé armády a převelen do Košic. Auského krátká vojenská kariéra byla v roce 1948 (po únorovém puči[5]) „zahájena“ udělením velitelské výstrahy, protože „nenašel kladný poměr k lidově demokratickému zřízení.“[4] V říjnu roku 1951) byl Stanislav Auský obžalován pro neoprávněné trestání a omezování podřízeného a byla na něj udělena vazba. Vojenským soudem byl degradován a současně propuštěn z armády jako vojín v záloze.[6][4][5][p 1]
Po propuštění z armády pomáhal československým občanů, ve spolupráci s velvyslanectvím Izraele při emigraci z Českoslovenko; některé z nich ubytovával ve svém bytě. Sám též uvažoval o emigraci, při které očekával pomoc velvyslanectví.[6] V dubnu roku 1953 byl zatčen a odsouzen k dvanácti letům trestu odnětí svobody „za velezradu a špionáž“.[4][5] Podmínečného propuštění se Auský dočkal až díky amnestii v roce 1960 za československého prezidenta Antonína Novotného.
Po srpnu 1968 a v exilu
Dne 21. srpna 1968 (jen několik málo hodin po invazi armád pěti států Varšavské smlouvy do Československa) v době, kdy již bylo obsazeno pražské letiště, se mu podařilo (spolu s manželkou MUDr. Nonnou Auskou) odletět do USA.[7] Tam získal politický azyl a působil v Novém Mexiku.[4] Auský se v exilu setkával s někdejšími příslušníky ruských protibolševických armád.[4] Také se dlouhodobě (a cíleně) věnoval studiu historie i shromažďování (sběratelství) předmětů souvisejících s ruskými a ukrajinskými dobrovoleckými skupinami, zejména pak s kozáky.[4]
Zájem Auského o tuto oblast vojenské historie se odrazil v tématech několika publikací. Jeho kniha "Vojska generála Vlasova v Čechách: kniha o nepochopení a zradě" vyšla poprvé v exilu (Toronto: nakladatelství Josefa Škvoreckého - Sixty-Eight Publishers, 1980) a po Sametové revoluci 1989 i v česku (1992, 1996, 2005). Další knihy (viz níže) byly věnovány tematice kozáků a dobrovolníků (ustašovci, vlasovci, banderovci, legionáři, židovské legie).
Zpět ve vlasti
Po roce 1990 žil Stanislav Auský (spolu se svojí manželkou MUDr. Nonnou Auskou[7]) trvale v Praze.[4] Tady pokračoval ve své badatelské a spisovatelské činnosti: publikoval články v novinách a časopisech a připravoval k tisku své rukopisy napsané v zahraničí.[5] Zemřel 22. listopadu2010.
Posmrtné připomínky
Po smrti plukovníka Stanislava Auského byla v prostorách Armádního muzea na Žižkově otevřena expozice s některými sbírkovými předměty z Auského pozůstalosti[3] (např. soubor nášivek východních dobrovoleckých jednotek německé branné moci z doby druhé světové války; soubor odznaků a vyznamenání, které měl Auský ve své sbírce).[4]Vojenský historický ústav (VHÚ) od Auského rodiny získal i Auského odbornou knihovnu[3], čítající na tisíc svazků se slovanskou a vojenskou tematikou.[4]
V Praze na Olšanských hřbitovech (2ob, 18, 173) je umístěn žulový kenotaf (v trávě pod symbolickým pomníkem u masového hrobu příslušníků ROA) připomínající jeho osobu.[2]
↑Studie Archivu bezpečnostních složek charakterizuje tento osud jako časté ukončení kariéry protikomunistických důstojníků.
Reference
↑ abAusky, Stanislav A., 1922 - (Narozen 1922 na Slovensku. Vojenský historik, práce z oboru.) [online]. Databáze autorit [cit. 2018-03-16]. Identifikační číslo: jn19981000165. Dostupné online.
↑ abcdeNápis na žulovém kenotafu umístěném v trávě pod symbolickým pomníkem u masového hrobu příslušníků ROA na Olšanských hřbitovech v Praze (2ob, 18)
↑ abcVHÚ získalo pozůstalost po plukovníku Auském, jenž mapoval historii protistalinských vojsk i kozáctva [online]. [cit. 2018-03-17]. Dostupné online.
