Nejznámější Żółkiewského vítězství bylo proti spojeným ruským a švédským silám v bitvě u Klušina v roce 1610, po které Poláci dobyli a obsadili Moskvu. Zemřel v roce 1620 v bitvě u Cecory proti Turkům poté, co údajně odmítl ustoupit. Již předtím proslul jako vojenský vůdce a jeho hrdinská smrt dál posílila jeho slávu. Je považován za jednoho z nejschopnějších vojenských velitelů v historii Republiky obou národů.
Životopis
Mládí
Stanisław Żółkiewski se narodil v obci Turynka, ležící nedaleko Lvova. Jeho rodiči byli Stanisław Żółkiewski z erbu Lubicz, vojvoda ruský, a Zofia Lipska.[1][2] Přesné datum jeho narození není známo, dokonce i rok je sporný: většina zdrojů se shoduje na letopočtu 1547, i když některé udávají rok 1550.[3]
Żółkiewski navštěvoval katedrální školu ve Lvově.[1] Na rozdíl od mnoha svých šlechtických vrstevníků neměl žádné vyšší vzdělání a necestoval do zahraničí. Nicméně pokračoval ve studiích jako samouk, zájem měl zejména o historii a historickou literaturu.[1] V roce 1566 nastoupil ke dvoru krále Zikmunda II. Augusta jako pomocník králova tajemníka Jana Zamojského.[1] Tam poznal hnutí tzv. exekucionistů, které prosazovalo řadu reforem včetně vojenských.[1] V roce 1573 se účastnil diplomatického poselstva do Francie, které se mělo setkat s nově zvoleným polským králem Jindřichem III. z rodu Valois, a na cestě zpět byl poslán do Vídně, aby uklidnil Habsburky,[1] jejichž kandidát ve volbě neuspěl.
Počátek kariéry
Żółkiewski získal své první vojenské zkušenosti za krále Štěpána Báthoryho během gdaňského povstání jako velitel roty polských husarů.[1] Pak se účastnil Báthoryho livonského tažení, při němž bojoval v Polocku, Sokółu, Veliži a během obležení Pskova.[1] I po tomto tažení si zachoval politické spojenectví s rodem Zamojských, a to zejména v jejich sporu se Zborovskými.[1] V noci z 11. na 12. května 1584 zajal Samuela Zborovského, jehož poprava pak způsobila velké spory.[1][4] Pro svou roli v tomto incidentu se Żółkiewski stal notoricky známým a roku 1585 byl předmětem vášnivých debat na Sejmu.[1][4]
Brzy poté, co se stal hejtmanem, byl Żółkiewski poslán na Ukrajinu, aby odrazil invazi krymských Tatarů. V roce 1590 se stal kastelánem Lvova, ale jeho žádost o vojenské posily proti Tatarům zůstala nevyslyšena.[4] V roce 1595 se podílel na moldavských válkách, když v bitvě u Cecory v blízkosti řeky Prut porazil vojsko Krymského chanátu podpořené osmanským oddílem. Následujícího roku porazil kozácké povstání Severyna Nalivajka.[4] Żółkiewski byl známým podporovatelem kozáckých stížností a obecně upřednostňoval mírové jednání s nimi. Když mu kozáci vydali Nalivajka a další vůdce povstání, zaručil jim, že s nimi bude zacházeno spravedlivě. Ale Nalivajko byl potom ve Varšavě popraven[4][6] a dav polských vojáků zmasakroval ostatní vězně, což vedlo ke zhoršení polsko-kozáckých vztahů. V roce 1600 se Żółkiewski vrátil do Moldavska, kde se zúčastnil vítězné bitvy u Bukova, v níž s Moldavany porazil valašské vojsko.[6]
V roce 1606 se Żółkiewski vrátil na Ukrajinu, kde porazil krymské Tatary v bitvě u Udyče. Později v tomto roce se rozhodl podpořit krále během povstání Zebrzydowského. Jeho rozhodnutí nebylo samozřejmé, protože jeho (tehdy již zesnulý) mentor Zamojski stál v opozici proti králi. Navíc byl Żółkiewski spřízněn s rodem Zebrzydowských a souhlasil s některými argumenty rebelů. V bitvě s rebely u Guzówa vedl levé křídlo královského vojska,[8] ale jeho jednotky sehrály v bitvě jen malou roli. Krále Żółkiewského výkon neoslnil, a tak mu neudělil titul velkého korunního hejtmana, po němž Żółkiewski toužil, i když ho jmenoval do úřadu vojvody Kyjeva.[8][9]
V druhé polovině roku 1609 se Żółkiewski zúčastnil polsko-ruské války.[9] Podporoval zvolení Vladislava IV. Vasy, nejstaršího syna krále Zikmunda, ruským carem a myšlenku personální unie Rzeczpospolité a ruského carství (polsko-ruské unie).[9] Roku 1610 švédské vojsko pod velením Jacoba De la Gardie přišlo Rusům na pomoc, proti spojeným ruským a švédským silám Żółkiewski dosáhl dalšího významného vítězství v bitvě u Klušina.[9][10] V důsledku úspěšného tažení dobyl Moskvu a zajal cara Vasilije IV. a jeho bratry Ivana Šujského a Dmitrije Šujského. Zikmund však zamítl Żółkiewského politický plán, který by vyžadoval konverzi Vladislava k pravoslaví.[10]
Żółkiewski po návratu z Moskvy začal psát své paměti. Początek i progres wojny moskiewskiej (Začátek a průběh moskevské války) publikoval v roce 1612 jako kritiku Zikmundovy politiky. V roce 1612 se stal učitelem a vychovatelem Stanisława Koniecpolského, budoucího hejtmana a vojenského velitele. Tentýž rok se vrátil na Ukrajinu bránit ji proti pokračujícím tatarským a moldavským vpádům i kozáckým nepokojům. V roce 1616 během Sejmu předložil projekt O chowaniu żołnierza kwarcianego (O zavedení stálého vojska), v němž prosazoval názor, že je třeba postavit větší armádu, která by se vypořádala s Tatary a kozáky. Projekt však nebyl parlamentem schválen.[11]
Poslední roky
Żółkiewského popularita v posledních letech jeho kariéry klesala.[11] Vyčítalo se mu, že v bojích s Turky v Moldávii v roce 1616 nepodpořil Samuela Koreckého během bitvy u Sasowého Rógu, v níž byli Poláci poraženi; že podepsal smlouvu z Jarugy v roce 1617, kterou se Polsko vzdalo vlivu v některých pohraničních oblastech ve prospěch Moldavska a Osmanské říše; a že nezastavil krymské Tatary v bitvě u Oryninu v roce 1618.[11][12] Ale v roce 1618 konečně získal prestižní palcát (buławu) velkého korunního hejtmana, a krátce poté úřad velkého kancléře koruny.[12] Stal se tak na krátkou dobu nejmocnějším mužem státu hned po králi, přitom vysoký úřad získal ne díky bohatství nebo rodu, ale vojenskými úspěchy a dobrou pověstí.[12]
Až do konce života pokračoval v aktivní službě jako vojenský velitel, přestože mu bylo přes 70 let. Zemřel 7. října 1620 během ústupu po bitvě u Cecory proti Turkům v rámci polsko-osmanské války (1620–1621), která znamenala konec moldavských tažení.[12][13] Bitva se skládala z několika střetů, ve kterých byly polské síly rozdrceny. Během posledního střetu Żólkiewski padl; podle legendy odmítl ustoupit a raději zůstal u zadního voje až do samého konce.[12][13][14] Před smrtí se mu prý dostalo požehnání jeho zpovědníka, kněze Szymona Wybierského (Wybierek, Wyberek) z Tovaryšstva Ježíšova, který stál neohroženě po jeho boku.[15] Scénu hejtmanova posledního boje znázorňuje obraz Bitva u Cecory (1620), jehož autorem je Walery Eljasz-Radzikowski.
Po bitvě bylo Żółkiewského tělo znesvěceno tím, že usekli jeho hlavu a poslali ji do Istanbulu jako válečnou trofej. Jeho vdova koupila jeho tělo od Turků, vykoupila i jejich syna, zajatého během bitvy.[13] Żółkiewski byl pohřben v kostele sv. Vavřince v Żółkiewu (nyní Žovkva na Ukrajině), městě, které zvětšil a kde postavil hrad Żółkiew.[13][14]
Památka
Żółkiewského hrdinská smrt – vylíčená v několika uměleckých dílech současníků, jakými byli plukovník Teofil Szemberg či básník Stanisław Witkowski – posílila jeho pověst a zaručila mu místo v panteonu nejslavnějších polských vojenských velitelů.[13] Jeho osud byl pak ztvárněn v pracích autorů jako Stefan Żeromski, Józef Szujski, Julian Ursyn Niemcewicz a Maria Konopnicka.[14] Až do současnosti je příběh o jeho smrti nejznámější částí jeho osudu a řada pramenů diskutuje „Żółkiewského legendu“.[16][17]
Na místě Żółkiewského smrti (nyní v Berezovce v okrese Ocnița v Moldavsku) roku 1621 jeho syn Jan postavil pomník.[18] Na něm je vyryto motto z Horáce: Quam dulce et decorum est pro patria mori (Jak sladké a vznešené je umřít za vlast.)[18] Pomník byl zničen v roce 1868, obnoven v roce 1912 a rekonstruován v roce 2003. Je častým místem akcí pořádaných polskou menšinou v Moldavsku.[18]
V roce 1903 byla v Žovkvi postavena Żółkiewského socha, zničená roku 1939 sovětskými vojsky po jejich invazi do Polska.[14] V současném Polsku je Źółkiewski oslavován jako válečný hrdina, naopak současné Rusko slaví Den jednoty na výročí kapitulace polské posádky, kterou Źółkiewski zanechal v Moskvě.[14] Roku 2011 byl kostel sv. Vavřince a hrad v Žovkvi rekonstruován týmem polských a ukrajinských odborníků.[14]
Rodina a majetek
Żółkiewski byl ženatý s Reginou Herbutównou; měli syna Jana a dvě dcery, Katarzynu a Zofii.[13] Během své kariéry nashromáždil velké jmění a získal pozemky v blízkosti Boryspilu, Brodů, Vinnycje a Žovkvy.[13] Jeho roční příjem více než 100 000 zlatých z něj činil jednoho z nejbohatších magnátů polsko-litevského státu.[13] Żółkiewského majetek nakonec zdědil Jakub Sobieski, jehož syn Jan se stal dalším známým polským vojevůdcem a polským králem.[13]
Dílo
Początek i progres wojny moskiewskiej (Začátek a průběh moskevské války) – Żółkiewského paměti popisující jeho tažení a diplomatickou aktivitu psané ve třetí osobě. Jsou stručným popisem rusko-polské války (1605–1618).
↑ abcdefghijkNAGIELSKI, Mirosław. Hetmani Rzeczypospolitej Obojga Narodów. Warszawa: Wydawn. Bellona, 1995. Dostupné online. ISBN978-83-11-08275-5. Kapitola STANISŁAW ZÓŁKIEWSKI herbu Lubicz (1547–1620) hetman wielki, s. 130. (polsky) [Dále jen Nagielski (1995)].
↑BIELOWSKI, August. Pisma Stanisława Żołiewskiego, kanclerza koronnego i hetmanna z jego popiersiem. Lwow: Nakł. W. Manieckiego, 1861. Dostupné online. S. 25. (polsky)
↑MACISZEWSKI, Jarema; ŻÓŁKIEWSKI, Stanisław. Początek i progres wojny Moskiewskiej: Opracował Jarema Maciszewski. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1966. Dostupné online. S. 38. (polsky)
↑ abcdefNICIEJA, Stanisław S. Hetman Żółkiewski - zdobywca Kremla. nto.pl. Dostupné online [cit. 2017-08-19]. (polsky)
↑SALVANDY, Narcisse-Achille de. Histoire du roi Jean Sobieski et du royaume de Pologne. Paris: Didier et c., 1856. Dostupné online. S. 143. (francouzsky)
↑ŚLIWIŃSKI, Artur. Hetman Zolkiewski. Warszawa: Wydawnictwo M. Arcta, 1920. Dostupné online. S. 4. (polsky)
↑ abc Stanisław Żółkiewski – hetman i żołnierz do końca. kuriergalicyjski.com [online]. [cit. 2017-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-08-20. (polsky)
Literatura
BESALA, Jerzy. Stanisław Żółkiewski. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1988. ISBN978-83-06-01583-6. (polsky)
BIELOWSKI, August. Pisma Stanisława Żołiewskiego, kanclerza koronnego i hetmanna z jego popiersiem. Lwow: Nakł. W. Manieckiego, 1861. Dostupné online. (polsky)
KRASIŃSKI, Henry. Mary Barton: an historical tale of Poland. London: A.K. Newman and Co., 1846. Dostupné online. S. 263–264. (anglicky)
MACISZEWSKI, Jarema; ŻÓŁKIEWSKI, Stanisław. Początek i progres wojny Moskiewskiej: Opracował Jarema Maciszewski. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1966. Dostupné online. (polsky)
NAGIELSKI, Mirosław. Hetmani Rzeczypospolitej Obojga Narodów. Warszawa: Wydawn. Bellona, 1995. Dostupné online. ISBN978-83-11-08275-5. Kapitola STANISŁAW ZÓŁKIEWSKI herbu Lubicz (1547–1620) hetman wielki. (polsky)
PODHORODECKI. StanisŁaw Żółkiewski. Warszawa: Ludowa Spółdzielnia Wydawnicza, 1988. ISBN978-83-205-4082-6. (polsky)
SALVANDY, Narcisse-Achille de. Histoire du roi Jean Sobieski et du royaume de Pologne. Paris: Didier et c., 1856. Dostupné online. (francouzsky)