PROFILBARU.COM

Základní údaje
Typ	torpédoborec
Jméno podle	Split
Zahájení stavby	1939
Spuštěna na vodu	1950
Uvedena do služby	4. července 1958
Osud	vyřazen 1980
Předchůdce	třída Beograd
Takticko-technická data
Výtlak	2400 t (standardní); 3000 t (plný)
Délka	120 m
Šířka	12 m
Ponor	3,7 m
Pohon	2 parní turbíny, 2 kotle; 50 000 shp
Rychlost	31,5 uzlu
Posádka	240
Výzbroj	4× 127mm kanón (4×1); 12× 40mm kanón (1×4, 2×2, 4×1); 5× 533mm torpédomet (1×5); 2× Hedgehog; 2× skluzavka, 6× vrhač; 40 min
Elektronika	SC, SG 1, Mk 12, Mk 22

Split byl torpédoborec jugoslávského námořnictva. Byl to poslední torpédoborec postavený v Jugoslávii.^[1] Objednán byl před druhou světovou válkou pro tehdejší jugoslávské královské námořnictvo. Jednalo se o velké a silně vyzbrojené plavidlo odpovídající jugoslávskému torpédoborci Dubrovnik. K jeho dokončení však došlo až po skončení války. Ve službě loď byla v letech 1958–1980.

Pozadí vzniku

Stavba torpédoborce probíhala v Rijece podle plánů britské loděnice Yarrow Shipbuilders. Stavba byla zahájena roku 1939. Po okupaci Jugoslávie v dubnu 1941 plavidlo přešlo do italských rukou, kteří se jej pokusili dokončit jako Spalatio. Rozestavěný torpédoborec opět změnil majitele po italské kapitulaci v roce 1943. Dne 8. září 1943 jej ukořistili Němci.^[2] V roce 1944 se plavidlo vrátilo zpět do jugoslávských rukou, přičemž bylo rozhodnuto o jeho dokončení. V roce 1950 byl trup spuštěn na vodu. Do operační služby byla loď přijata 4. července 1958. Stavba plavidla se tak protáhla na 20 let.^[1]

Konstrukce

Původně zamýšlenou výzbroj mělo tvořit pět 140mm kanónů v jednohlavňových věžích, deset 40mm kanónům, osm kulometů a dva trojhlavňové 533mm torpédomety. Po válce však bylo plavidlo dokončeno v pozměněné podobě, a s významným zastoupením americké výzbroje a elektroniky. Tu tvořily radary SC, SG 1, Mk 12 a Mk 22. Skutečnou výzbroj plavidla tak tvořilo pět amerických 127mm kanónů v jednohlavňových věžích, dvanáct 40mm kanónů, jeden pětihlavňový 533mm torpédomet, dva salvové vrhače hlubinným pum Hedgehog, šest vrhačů a dvě skluzavky hlubinných pum. Zároveň loď mohla nést až 40 námořních min. Pohonný systém tvořily dvě parní turbíny Parsons a dva kotle. Nejvyšší rychlost dosahovala 31,5 uzlu.^[3]

Operační služba

Torpédoborec byl ve službě v letech 1958–1980. V posledních letech byl funkční už jen jeden kotel a rychlost plavidla tak poklesla na 24 uzlů.^[3]

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 179.
↑ PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 135.
↑ ^a ^b [Pejčoch, Novák, Hájek (1994), s. 180.]

Literatura

PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389.