Seznam turkických dynastií a zemí

Zde je neúplný seznam historických dynastií, které byly v určitém čase turkické, nebo země, jejichž vládcové byly turkičtí mluvčí a současné země s významnými turkickými populacemi nebo s úředním turkickým jazykem. Turkické národy vytvořily nejméně 116 států, kaganátů, bejliků, říší, kočovních říší, sultanátů v historii až do současnosti.^[1]

Aktuální státy

Nezávislé státy

Mapa současných uznávaných nezávislých Turkických zemí

• Ázerbájdžán (1991) – 91.6% Azerové, 0.29% Tataři.^[zdroj?]
• Kazachstán (1991) – 63.1% Kazaši, 2.9% Uzbekové, 1.4% Ujgurové, 1.3% Tataři, 0.6% Turci, 0.5% Azerové, 0.1% Kyrgyzové.^[zdroj?]
• Kyrgyzstán (1991) – 70.9% Kyrgyzové, 14.3% Uzbekové, 0.9% Ujgurové, 0.7% Turci, 0.6% Kazaši, 0.6% Tataři, 0.3% Azerové.^[zdroj?]
• Turecko (1923) – 70–75% Turci,^[2] 1.14% Azerové.^[3]
• Turkmenistán (1995) – 76.7% Turkmeni, 9.2% Uzbekové, 2.0% Kazaši, 0.8% Tataři.^[zdroj?]
• Uzbekistán (1989) – 71.4% Uzbekové, 4.1% Kazaši, 2.1% Karakalpakové, 2.4% Tataři, 1% Krymští Tataři, 0.8% Kyrgyzové, 0.6% Turkmeni, 0.5% Turci, 0.2% Azerové, 0.2% Ujgurové, 0.2% Baškirové, Meschetští Turci či Ahıska Turci^[zdroj?]

De facto stát

Tato republika je uznána pouze Tureckem.

• Severokyperská turecká republika (1983) – 67.54 % Turečtí Kyprioti, 32.45 % Turci

Federální subjekty Ruska

• Turkická většina
  • Baškortostán (2010) – 29.5 % Baškirové, 25.4 % Tataři, 2.7 % Čuvaši
  • Čuvašsko (2010) – 67.7 % Čuvaši, 2.8 % Tataři
  • Tatarstán (2010) – 53.2 % Tataři, 3.1 % Čuvaši
  • Tuva Tuva (2010) – 82 % Tuvinci, 0.4 % Chakasové
  • Sacha či Jakutsko (2010) – 49.9 % Sachové či Jakuti, 0.2 % Dolgani, 0.9 % Tataři

• Turkická titulární národnost, ale menšina
  • Altajská republika Altajská republika (Gorno-Altajsk) (2010) – 34.5 % Altajové, 6.2 % Kazaši
  • Karačajsko-Čerkesko Karačajsko-Čerkesko (Čerkesk) (2010) – 41.0 % Karačajové, – 3.3 % Nogajové
  • Chakasie Chakasie (Abakan) (2010) – 12.1 % Chakasové
  • Kabardsko-Balkarsko Kabardsko-Balkarsko (Nalčik) (2010) – 11.5 % Balkaři
  • Dagestán Dagestán (Machačkala) (2002) – 14.2 % Kumukové, 4.3 % Azerové, – 1.5% Nogajové
  • Tajmyrský autonomní okruh Tajmyrský autonomní okruh či Tajmyrský rajón (Dudinka, později Krasnojarsk) (2002) – 13.9 % Dolgani

Subjekt Mongolska

• 
• Turkická většina
  • Bajan-Ölgij provincie — 88.7% Kazaši.^[4]

Subjekty Íránu

• 
• Turkická většina
  • Ardabíl – Azerové
  • Fárs – Kaškajové (1997-celkový počet-1.500.000)
  • Golestán – Turkmeni
• Turkická titulární národnost v menšině
  • Západní Ázerbájdžán – Afšarové, Karapapachové, Kara-Tataři (7.780)^[5]
  • Gílán – Azerové
  • Mázandarán – Kadžarové
  • Golestán – Chorásánští Turci (33.000), Karagözlüové, Tímúrtašové
  • Severní Chorásán – Chorásánští Turci (830.000), Turkmeni, Kara-Tataři, Karapapachové, Goudanové (165.000)
  • Razaví Chorásán – Chorásánští Turci (137.000), Turkmeni, Goudanové, Kara-Tataři, Bajati (150.000)
  • Jižní Chorásán – Afšarové
  • Sístán a Balúčistán – Afšarové
  • Hormozgán – Kara-Tataři
  • Kermán – Pišagči Turci (65.000), Afšarové, Baharluové, Karagözlüové, Kara-Tataři
  • Fárs – Ajnalluové, Nafarové, Baharluové, Kara-Tataři
  • Čahármahál a Bachtijárí – Kaškajové
  • Markazí – Chaladžové
  • Jazd – Kara-Tataři

Subjekty Gruzínska

• 
• Turkická titulární národnost v menšině
  • Samcche-Džavachetie kraj – Meschetští Turci či Ahıska Turci, Urumové

Subjekt Afghánistánu

• 
• Turkická titulární národnost v menšině
  • Hilmand provincie – Chaladžové

Subjekt Iráku

• 
• Turkická titulární národnost v menšině
  • – Iráčtí Turkmeni

Subjekt Číny

• Turkická titulární národnost v menšině
  • Chej-lung-ťiang → : Čchi-čchi-cha-er prefektura → : Fujüský kraj – Fujüští Gïrgïzové

Autonomní regiony

• Nachičevan v Ázerbájdžáně – 99 % Azerové
• Karakalpakstán v Uzbekistáně – 36 % Uzbekové, 32 % Karakalpakové, 25 % Kazaši
• Krym na Ukrajině – 12 % Krymští Tataři.^[6]
• Gagauzie v Moldavsku (2004) – 82.1 % Gagauzové.^[zdroj?]
• Sin-ťiang v Číně (2000) – 45.21 % Ujgurové, 6.74 % Kazaši, 0.86 % Kyrgyzové, 0.066 % Uzbekové, 0.024 % Tataři.
  • Sin-ťiang v Číně → : Kazašská autonomní prefektura Ili (Jili) – 25,4 % Kazaši
  • Kan-su v Číně → : Čang-jie prefektura-městské úrovně → : Sunan Juguřský autonomní kraj — Žlutý Ujgurové či Jugurové
  • Kan-su v Číně → : Lin-sia Chuej autonomní prefektura → : Ťi-š'šan Po-nan, Tung-siang a Salařský autonomní kraj v (1990) – 85.31 % Salarové.^[7]
  • Čching-chaj v Číně → : Chaj-tung prefektura → : Sün-chua Salařský autonomní kraj v (2000) – 61.14 % Salarové.
  • Čching-chaj v Číně → : Chua-long Chuej autonomní kraj, – 5,19 % Salarové

Historické konfederace turkických kmenů a dynastii

Antická doba Starého Orientu – starověk
Světadíl	Název útvaru	Vznik	Zánik	Poznámky
Asie	Ting-lingská kočovní říše (čínsky 丁零)	– př. n. l.	220 př. n. l.	byl starověký sibiřský lid. Jejích část přetrvala do období Tie-lejské asimilace [pozn. 1]
Asie	Siung-nuská kočovní říše (čínsky 匈奴)	220 př. n. l.	216	starověký kočovní lid původně žijící na sever od Ordoských krajů. Altınobská horda (na přelomu 1. století) nacházela se v stepi severně od Černého moře.[8] Ve svých spisech se Tacitus zmiňuje, prý její území dosahovalo obrysů Kaspického moře.[pozn. 2] Podrobnější informace naleznete v článku Turko-mongolové.
Asie	Sia-ťias'ská kočovní říše (čínsky 黠戛斯)	201 př. n. l.	550	říše kterou založil starověký sibiřský lid Raných Kyrgyzů z Ting-lingů, či předkové Jenisejštích Kyrgyzů žijící v Tuvanské kotlině [pozn. 3]
Asie	Wu-sunská kočovní říše (čínsky 烏孫)	160 př. n. l.	436	Wu-sunové pobývali kolem řeky Ili a jezerem Issyk Kul
Asie	Kchang-ťüské království (čínsky 康国)	128 př. n. l.	3. století	Kangťüové obývali území mezi Kaspickým a Aralským mořem [pozn. 4][9][10][11]
Asie	Chuej-movské království (čínsky 基馬克)	100 př. n. l.	3. století	které založili předkové Kimäků [pozn. 5][12][13][14][15]
Asie	Sien-pejská kočovní konfederace (čínsky 鮮卑克)	93	234	obývali severní Mandžusko a východní Mongolsko [pozn. 6] Podrobnější informace naleznete v článku Turko-mongolové.
Asie	Jüe-panské knížectví (čínsky 悅般)	160	490	či Slabí Hunové z Ting-lingů a Severních Siung-nuů
Asie	Dynastie Čcheng/Chan (16 států) (čínsky 成漢)	303	347	v Číně, stát který založili Tiové [pozn. 7] z Jižních Siung-nuů
Asie	Dynastie Pozdní Čao (16 států) (čínsky 北漢)	304	329	či Severní Chan v Číně, stát který založili Jižní Siung-nuové
Asie	Dynastie Taj (16 států) (čínsky 代)	310	376	v Číně, stát který založili Tabgačové ze Sien-piů
Asie	Dynastie Wej (Ting-lingové) (čínsky 魏)	338	392	v čase Šestnácti států v Číně, stát který založili Ting-lingové [pozn. 8][16]
Asie	Dynastie Pozdní Čchin (16 států) (čínsky 前秦)	351	395	v Číně, stát který založili Tiové z Jižních Siung-nuů
Eurasie	Hunská říše (čínsky 匈人)[17]	375	469	Podrobnější informace naleznete v článku Turko-mongolové.
Asie	Dynastie Západní Čchin (16 států) (čínsky 西秦)	385	431	v Číně, stát který založili Tabgačové ze Sien-piů
Asie	Dynastie Pozdní Liang (16 států) (čínsky 前涼)	386	403	v Číně, stát který založili Tiové z Jižních Siung-nuů
Asie	Dynastie Severní Wej(Tabgačové) (čínsky 北魏朝)	386	535	či Toba Wej v čase 16 států v Číně, stát který založili Tabgačové ze Sien-piů [pozn. 9]
Asie	Dynastie Jižní Liang (16 států) (čínsky 南凉)	397	414	v Číně, stát který založili Tabgačové ze Sien-piů
Asie	Dynastie Severní Liang (16 států) (čínsky 北凉)	397	439	v Číně, stát který založili Jižní Siung-nuové
Asie	Dynastie Sia (16 států) (čínsky 夏)	407	431	či Tchie-fu v Číně, stát který založili Jižní Siung-nuové [pozn. 10]
Asie	Říše Bílých Hunů (čínsky 嚈噠人)	420	552	či Heftalitů
Asie	Tie-lejská kočovní konfederace (čínsky 敕勒)	487	541	nebo Kao-keové z Ting-lingů [pozn. 11][18][19] v jeho průběhu – 8-Oguzů-Tatarů a 9-Oguzů [pozn. 12]
Asie	Kábul-šáhské království (čínsky 夏希王朝) Devanagari: शाही	500	1010–1026	či Turk-šáhové
Středověk a éra Islámu
Světadíl	Název útvaru	Vznik	Zánik	Poznámky
Asie	Kaganát Jenisejských Kyrgyzů (čínsky 黠戛斯)	550	924	ze Sia-ťias'ů
Eurasie	Turkucký kaganát (Turkuti) (čínsky 前突厥)	552	582	v jeho začátku – 5-Oguzů [pozn. 13] v jeho průběhu – rozdělení Oguzů na západní a východní. Nástupnické státní útvary a území: Východoturkucký kaganát (čínsky 東突厥) (583–630) v jeho průběhu – 12-Oguzů (východní) Západoturkucký kaganát (čínsky 西突厥) (583–657) v jeho průběhu – 10-Oguzů a 3-Oguzové (oba západní). Po zániku kaganátu – 30 Oguzů-Tatarů (východní) [pozn. 14] Kutlukský kaganát (Modří Turci) (čínsky 後突厥) (681–744) po jeho zániku 6-Oguzů [pozn. 15]
Evropa	Avarská říše (čínsky 阿瓦尔人)[20]	567	804	Podrobnější informace naleznete v článku Turko-mongolové.
Asie	Se-jentaovský kaganát (čínsky 薛延陀)	628	646	či Sır-Tardušové obývali oblasti od Altaje k Velkému Chinganu a od pouště Gobi k Bajkalu [pozn. 16][21][22]
Eurasie	Chazarská říše (hebrejsky ממלכת הכוזרים‎)	630	965	ze Západoturkuckého kaganátu – jako první z turkiců přijali za své náboženství judaismus [pozn. 17]
Evropa	Onogurský chanát (čínsky 大保加利亚 (中世纪))	632	668	či "Magna Bulgaria" ze Západoturkuckého kaganátu, stát který založili 10-Ogurové, – tengrismus. Nástupnické státní útvary a území: Volžsko-bulharský chanát (čínsky 伏尔加保加利亚) (7. století-1240) stát který založili Ogurští Utigurové, – tengrismus a později islám Dunajsko-bulharský chanát (čínsky 保加利亚第一帝国) (681–1018) stát který založili Ogurští Kutrigurové[pozn. 18] – tengrismus, slovanská mytologie a později ortodoxní křesťanství
Asie	Tocharistánský jabguluk (čínsky 吐火罗叶护政权)	658	759	z Ašınovských Turkutů, nelze jej zaměňovat z Tochary
Asie	Kangarská unie (kazašsky Қaңғar Odaғy)	659	750	či Kchang-ťüové nebo také Kanglyové. [pozn. 19]
Asie	Türgešský kaganát (čínsky 突騎施)	699	766	stát který založili 10-Oguzové (západní) ze Západoturkuckého kaganátu [pozn. 20]
Asie	Kimäcko-Kypčacký chanát (čínsky 基马克)	743	1220	či Kimäcký chanát který založili Čchu-mu-kunové z Jüe-panů
Asie	Ujgurský kaganát (čínsky 回鶻)	744	848	či Druhá Ujgurská říše kterou založili 9-Oguzové [pozn. 21]
Asie	Karlucký jabguluk (čínsky 葛羅祿葛羅祿)	766	840	knížectví které založili 3-Oguzové (západní) [pozn. 22]
Asie	Kyrgyzský kaganát (čínsky 柯尔克孜族)	840	1293	stát který založili Jenisejští Kyrgyzové ze Sia-ťias'ů
Asie	Karachánský chanát (persky قَراخانيان ‎)	840	1042	stát který založili 3-Oguzové, jako první z turkiců přijali za své náboženství islám Východní Karachánský chanát (ázerbájdžánsky Şərqi Qaraxanlılar dövləti) (1032–1210) Západní Karachánský chanát (ázerbájdžánsky Qərbi Qaraxanlılar dövləti) (1141–1212)
Eurasie	Pečeněžská unie (latinsky Pacinacae)	860	1091	kterou založili Oguzové (západní) a možná také Kypčaci
Asie	Tulúnidovská dynastie (arabsky طولونيون‎)	868	905	vládli oblasti Egypta a Arabského poloostrova
Eurasie	Kypčacko-Kumánská konfederace (čínsky 前突厥)	900	1220	či Dešt-i Kypčak. Kanglyové tvořili jeden ze tří vládnoucích rodů Pečeněhů [pozn. 23][24][25]
Asie	Kan-čouské království (čínsky 甘州回鶻)	905	1226	stát který založila větev Ujgurů – Žlutí Ujgurové či Jugurové žijící v Kan-su
Asie	Dynastie Ťin (5 dynastií) (čínsky 晉國)	907	923	v Číně, stát který založili Šatoové
Asie	Kao-čchangské království (čínsky 高昌回鶻)	911	1368	stát který založili Ujgurové, současní Sin-ťiang buddhismus, manicheismus a nestoriánské křesťanství.
Asie	Dynastie Pozdní Tchang (5 dynastií) (čínsky 后唐)	923	936	v Číně, stát který založili Šatoové[26][27][28]
Asie	Ichšídovská dynastie (arabsky الإخشيديون‎)	935	969	či Ak-šítovští (Bílý šiíti) autonomní guvernéři (v Abbásovském chalífátu) Egyptu a Sýrie
Asie	Dynastie Pozdní Ťin (5 dynastií) (čínsky 后晋)	936	947	v Číně, stát který založili Šatoové[26][27]
Asie	Dynastie Pozdní Chan (5 dynastií) (čínsky 後漢)	947	951	v Číně, stát který založili Šatoové[27][29]
Asie	Oguzský jabguluk (čínsky 烏古斯葉護國)	950	1040	stát který založili Oguzové (západní)
Asie	Dynastie Severní Chan (10 království) (čínsky 北汉)	951	979	v Číně, stát který založili Šatoové
Asie	Símdžúrovská dynastie (persky سیمجوریان‎)	910	1002	byla řada vojenských vůdců a guvernérů původem z tureckých otroků v Chórezmu, kteří byli závislí na Samánovcých v Buchaře. Do druhé poloviny 10. století si vybudovali polo-nezávislé knížectví v Chórezmu.
Asie	Ghaznovská říše (persky غزنویان‎)	963	1187	vládla jí důkladně persianizovaná rodina turkiců mamluckého původu [30][31][pozn. 24][32] Turko-perský stát
Asie	Kerejtská kočovní říše (kazašsky Керей хандығы)	10. století	1203	Kerejté byly Turko-mongolský lid žijící mezi řekou Túl gol a Altajem. Roku 1008 přijali nestoriánské křesťanství.[33] [34][35][36] – Přímá turkická dynastie Podrobnější informace naleznete v článku Turko-mongolové.
Asie	Seldžucká říše (persky دولت سلجوقیان‎)	1037	1194	či Velká říše Seldžuků, stát který založili Oguzové společně s částí 3 Oguzů [pozn. 25] – Turko-perský stát. Nástupnické státní útvary a území: Rúmský sultanát Seldžuků (arabsky سلجوقیان روم‎) (1077–1307) Chórezmská říše (persky خوارزمشاهیان‎) (1097–1231) vládla jí rodina turkiců mamluckého původu[41][42] – Turko-perský stát v její průběhu – Önguti (čínsky 汪古)[pozn. 26] – Přímá turkická dynastie Podrobnější informace naleznete v článku Turko-mongolové. Zakládání atabejliků – gubernie Búríjovská dynastie (arabsky بوريون‎) (1104–1154) či Syrský atabejlig Ahmádílíská dynastie (persky اتابکان مراغه‎) (1122–1220) či Maraghaský atabejlig Zengíjovská dynastie (arabsky زنكيون‎) (1127–1250) či Mosulo-Halabský atabejlig Íldenizlíjovská dynastie (persky ایلدگزیان‎) (1136–1225) či Ázerbájdžánský atabejlig Kakujídovská dynastie (kurdsky Kakūyah) (1141–1319) či Jazdský atabejlig Salgúrovská dynastie (persky سلغريان‎) (1147–1128) či Fárský atabejlig
Asie	Dynastie Západní Sia (čínsky 西夏)	1038	1227	v čase Dynastie Sung, stát v Číně, který založili Tabgačové
Začátek období Křížových výprav (1095)
Asie	Dillíský sultanát (hindsky दिल्ली सलतनत)	1206	1527	v Indií, Ghulamská dynastie (hindsky ग़ुलाम ख़ानदान) (1206–1290) Chaldžíjská dynastie (persky سلطنت خلجی‎) (1290–1321) Tuglúkovská dynastie (persky سلطنت تغلق‎) (1320–1413) Sajjídovská dynastie (persky بیان‌گذار‎) (1414–1451) Turko-afghánské dynastie
Asie	8-Oguzů-Tatarů (mongolsky Найман)	1210	1218	či Najmani z Kara-Kitanského chanátu buddhismus, nestoriánské křesťanství a později islám[44] Podrobnější informace naleznete v článku Turko-mongolové.
Období mongolské invaze (1227)
Asie	Karaunasové (uzbecky Qara'unaylar)	1227	1687	či Neguderiové z Čagatajského chanátu – přímá turkická dynastie, tengrismus, buddhismus, křesťanství později islám[45] Podrobnější informace naleznete v článku Turko-mongolové.
Evropa	Bílá a Modrá horda (tatarsky Ak урдасы a Күк урдасы)	1227	1378	Bílá horda z Bátúho ulusu zahrnovala oblasti mezi Uralem, ústím Dunaje a Karpaty. Modrá horda z Bátúho ulusu zahrnovala oblasti mezi Balchašem a Uralem a jihozápadní Sibiří a toky Amudarje a Syrdarje. Roku 1379 se tyto dvě hordy sloučili se Zlatou hordou[pozn. 27][46]
Eurasie	Chanát Zlaté hordy (mongolsky Алтан Орд)	1240	1502	či Kypčacký chanát Nogajská horda (tatarsky Нугай урдасы) (1398–1642) Šejbaniský ulus (uzbecky Oʻzbek xonligi) (1428–1480) Kazaňský chanát (tatarsky Qazan xanlığı) (1438–1552) Krymský chanát (krymskou tatarštinou Qırım yurtu) (1441–1783) Astrachaňský chanát (tatarsky Xacitaxan xanlığı) (1441–1556) Džagoldajské knížectví (tatarsky Cağalday) (15. – 17. století) Kasimovský chanát (tatarsky Qasím xanlığı) (1452–1681) Kazašský chanát (kazašsky Қазақ хандығы) (1456–1847) Sibiřský chanát (tatarsky Seber yortı) (1464–1598) [pozn. 28][47][48] – přímé turkické dynastie Podrobnější informace naleznete v článku Turko-mongolové.
Asie	Rasulidovská dynastie (arabsky الدولة الرسولية‎)	1228	1455	obývali oblasti Arabského poloostrova
Afrika	Mamlucký sultanát (Káhira) (arabsky المماليك البحرية‎)	1250	1517	Bahríjská dynastie (1250–1382) obývali oblasti Egypta a Arabského poloostrova
Afrika, eurasie	Osmanská říše (osmansky دَوْلَتِ عَلِيّهٔ عُثمَانِیّه‎)	1299	1923	z Turkomanských Oguzů[49]
Evropa	Basarabská dynastie	1310	1627	či Valašské knížectví – křesťanství a islám
Post-mongolské období
Asie	Súfiská dynastie (čínsky 蘇非王朝)	1359	1379	potomkové Chórezmských šáchů jež byly rozděleny mezi Džučiho a Čagatajův ulus.[50]
Asie	Tímúrovská říše (persky تیموریان‎)	1370	1526	z Tímúrovské dynastie [pozn. 29][51] – přímá turkická dynastie Podrobnější informace naleznete v článku Turko-mongolové.
Asie	Kara-Kojunlu turkomani (ázerbájdžánsky قراقویونلو)	1375	1468	či Černo-ovčí Turkmeni Turko-perský stát
Asie	Ak-Kojunlu turkomani (ázerbájdžánsky آق قویونلو)	1378	1508	či Bílo-ovčí Turkmeni Turko-perský stát
Asie	Gudžarátský sultanát (turecky Gucerat sultanlığı)	1391	1583	či Muzafferidská dynastie v Indií, z Tuglúkovské dynastie
Asie	Málvský sultanát (turecky Malva sultanlığı)	1392	1562	v Indií, Guríská dynastie (1390–1436) Chaldžíjská dynastie (1436–1530) Muzafferidská dynastie(1530–1534) Kadírídská dynastie (1535–1555) Šája'atídovská dynastie (1555–1562)
Asie	Bidarský sultanát (turecky Bidar sultanlığı)	1489	1619	v Indií, Baridovská dynastie z Bahmániského sultanátu (hindsky बहमनी सल्तनत)
Asie	Bucharský chanát (uzbecky Buxoro xonligi)	1500	1785	– ze Šejbaniského ulusu,[52] vládla jí Džanídovská dynastie (1515–1920) z Astrachaňského chanátu, vazalské státy Bucharkého chanátu: Chivský chanát (uzbecky Xiva xonligi) (1511–1920) Kokandský chanát (uzbecky Qo'qon xonligi) (1709–1876)
Novověk
Světadíl	Název útvaru	Vznik	Zánik	Poznámky
Asie	Safíovská dynastie (persky صفویان‎)	1501	1736	učinila z šíitismu státní náboženství své říše. Turko-perský stát
Asie	Golkondský sultanát (urdsky سلطنت قطب شاهی‎)	1518	1687	v Indií, Kutubšáhovská dynastie z Bahmániského sultanátu (hindsky बहमनी सल्तनत)
Asie	Mughalská říše (urdsky مغلیہ سلطنت‎)	1526	1858	v Indií, jako Mughalští vazalové Navabové Bengálska a Muršídábádu (hindsky बंगाल के नवाब) (1707–1770) Afšárovská dynastie Navabové Avadhu/Oudhu (hindsky अवध के नवाब) (1719–1858) Musawiovská dynastie Nizamové Hajdarábádu (hindsky हैदराबाद_के_निज़ाम) (1720–1948) Asaf Džahíovská dynastie [pozn. 30][53][54][55][56][57] - přímá turkická dynastie Podrobnější informace naleznete v článku Turko-mongolové.
Asie	Bidžapurský sultanát (hindsky बिजापूर सल्तनत्)	1527	1686	v Indií, Ádilšáhovská dynastie z Bahmániského sultanátu (hindsky बहमनी सल्तनत)
Asie	Afšárovská dynastie (persky سلسله افشار‎)	1736	1796	Turko-perský stát
Asie	Kádžárovská dynastie (persky سلسله قاجاریه‎)	1781	1925	Persianizovaná dynastie[58] původem pocházející z Oguzů,[59] která vládla Persii. Turko-perský stát
Asie	Bucharský emirát (uzbecky امارت بخار)	1785	1920	z Bucharského chanátu

Středověké státy v Anatolii

• Anatolské bejliky
• První období

1. Mengučidský bejlik (1072–1277)
2. Čakovský bejlik (1081–1098)
3. Dilmačidský bejlik (1085–1192)
4. Čubukidský bejlik (1085–1092)
5. Danišmenidský bejlik (1092–1178)
6. Saltukidský bejlik (1092–1202)
7. Inalidský bejlik (1098–1183)
8. Ahlatšáchovský bejlik (1100–1207)
9. Artukluovský bejlik (1102–1408)
10. Erbilský bejlik (1146–1232)

• Druhé období

1. Čobanidský bejlik (1227–1309)
2. Karamanidský bejlik (1256–1483)
3. Inančidský bejlik (1261–1368)
4. Sâhipataidský bejlik (1275–1342)
5. Pervâneidský bejlik (1261–1326)
6. Tádžetinovci ? – ?
7. Džanikovci ? – ?
8. Mentešeidský bejlik (1280–1424)
9. Džandaridský bejlik (1299–1462)
10. Karesidský bejlik (1297–1360)
11. Germijanidský bejlik (1300–1423)
12. Hamitidský bejlik (1301–1423)
13. Saruchánidský bejlik (1302–1410)
14. Ajdynidský bejlik (1308–1426)
15. Tekeidský bejlik (1321–1390)
16. Ramazanidský bejlik (1325–1608)
17. Eretnaský bejlik (1335–1381)
18. Dulkadyridský (1339–1521)
19. Dobrudžský bejlik (1354–1417)
20. Kady Burhaneddin Ahmed (1381–1398)
21. Ešrefidský bejlik (?–1326)
22. Berčemeidský bejlik (?-?)
23. Jarlukluský bejlik (?-?)

Bývalé a zaniklé turkické vlády

• Republika Gümülcine (1913)
• Krymská lidová republika (1917–1918)
• Alaš Orda (1917–1920)
• Dočasní národní vláda Jihozápadního Kavkazu (1918–1919)
• Turkestánská ASSR (1918–1924)
• Idelsko-Uralský stát (1918–1919)
• Ázerbájdžánská demokratická republika (1918–1920)
  • Republika Aras (1918–1919)
• Ázádistán (Stát svobody) (1920)
• Buchařská lidová sovětská republika (1920–1924)
• Chórezmská lidová sovětská republika (1920–1924)
• Ázerbájdžánská SSR (1920–1991)
• Tuvinská aratská republika (1921–1944)
• Uzbecká SSR (1924–1991)
• Turkmenská SSR (1924–1991)
• Východoturkestánská islámská republika (1933–1934)
• Kazašská SSR (1936–1991)
• Kyrgyzská SSR (1936–1991)
• Hatajský stát (1938–1939)
• Východoturkestánská republika (1944–1949)
• Ázerbájdžánská lidová vláda (1945–1946)

Odkazy

Poznámky

1. Ting-lingové čínsky pchin-jinem Dingling, znaky 丁零 žili původně na břehu řeky Leny v oblasti západně od jezera Bajkal, postupně se přesunuli na jih do Mongolska a severní Číny. Ting-lingové odkazují na staré zaniklé etnické skupiny, jejichž původní prvky, byly asimilované především do Siung-nuských čínsky pchin-jinem Xiōngnú, znaky 匈奴 a Sjen-pejských čínsky pchin-jinem Xiānbēi, znaky 鮮卑 skupin.
2. Roku 48 př. n. l. nastalo rozdělení na Severní a Jižní, v její průběhu rozdělení Ogurů-Oguzů (烏古斯人) na západní a východní.
3. Období říše Ranních Kyrgyzů je uvedené podle doložených záznamů ze Ši-ťi 110, Chan-šu 94a.. V záznamech z období Dynastie Chan byly Jenisejští Kyrgyzové nazývání Ke-kchun čínsky pchin-jinem Gekun, znaky 堅昆 nebo Ťien-kchun čínsky pchin-jinem Jiānkun, znaky 堅昆
4. Na základě textových studií, Shiratori Kurakichi zastává myšlenku, že etnikum Kchang-ťüů bylo turkické, jiní učenci mají tendenci považovat je za íránské nebo dokonce tochařské.
5. Chuej-mo čínsky pchin-jinem Hui Mo, znaky 基馬 nebo Ťie-maek království se nacházelo podél východního pobřeží Korejského poloostrova. Tvořili jej dva kmeny: Chuej a Mo. Chuej-mové byly pravděpodobně vstřebání do Siung-nuských říší (roku 160–490 Jüe-panské knížectví) známí pod názvem Čchu-mu-kunové
6. Konfederace byla řízena Tchan-š'-chuajem ze Sjen-pejských Mu-žungů. Jeho říše se rozpínala na 7000 km (východ-západ)a zahrnovala všechny země bývalé Siung-nuovská říše. Po rozpadu konfederace se roztříštili na několik částí. Nejvýznamnějšími větvemi byly: Mu-žungové, Tabgačové v mongolštině Tchuo-pa, Kitani, Ši-wejové a Žuan-žuané.
7. Tiové čínsky pchin-jinem Dǐ, znaky 氐 byly identifikování jako předkové Ting-lingů
8. Vzhledem k relativně malým rozměrům a krátkou dobou trvání, čínské zdroje je tradičně nezahrnují do 16 království.
9. Vzhledem k nevraživosti Číňanů, byly deportováni do Pozdního Jenu jež kvůli těžkému čínskému vlivu byly následně asimilovaní. Čínské zdroje je tradičně nezahrnují do 16 království.
10. Jeho náčelník Liu Popo, čínsky pchin-jinem Liú Bóbó, znaky 劉 založil stát Tchie-fu čínsky pchin-jinem Tiěfú, znaky 铁弗 a změnil si příjmení na Che-lien.
11. Tie-lejové čínsky pchin-jinem Die Lei, znaky 高車 byly roku 357 vytlačení z Mongolska Sjen-pejy a založil stát v Turpanu. V období Severního Wej, byly také nazývání Kao-kcheové čínsky pchin-jinem Go Ke, znaky 高車 neboli Čchul-lukové čínsky pchin-jinem Chul Luk, znaky 敕勒 což je alternativní název Tie-lej. Tie-lejové byly sbírkou kmenů z různých etnik Turkického původu, převážně pocházejících z Kao-kcheů či Čchul-luků
12. 8-Oguzů-Tatarů (čínsky 乃蛮) → : Najmani. 9-Oguzové (čínsky 九姓乌护) → : Ujgurské kmeny přebývali u řek Túl gol a Selenga Odkazy na Sekiz-Oguzské a Dokuz-Oguzské svazy pocházejí z období před založením říší Turkutů.
13. 5-Oguzů → : Karlukové, Kypčakové, Jagmaové, Basmalové, Čchu-pani z Jüe-panů
14. Mezi roky 665–680 zavedli Karlukové nezávislou Karluckou unii, 3-Oguzové → : Čigilové, Tuchsové, Jagmaové (západní) z 12-Oguzů
15. 6-Oguzů → : Pu-ku-chun (Bul-gar-chun), Pa-jie-ku (Bajir-gur), Tchung-luo (Ton-gra), A-si-ťie (Izgil), Čchi-pi a několik porobených kmenů (východní) z 30 Oguzů-Tatarů
16. Zpočátku byly Se a Jenta dva samostatné kmeny. Se se objevil dříve jako Sin-liové.
17. Chazaři přejali rabinistickou formu judaismu (Talmud, Tfilin…) čili Talmudický judaismus.
18. Její turkický původ se uvádí jako jedna z možných teorií.
19. V Číně byly známy jako Kchang-ťüové, v Orchonských nápisech jako Kengereové, a na západě a v islámském světe jako Badžanakové (lat. Pacinacae, Besenyo, řecky Patzinacs, slovansky Pechenezi, Pechenegs), jejichž vlastní označení bylo Kangar^[23]
20. 10-Oguzové → : Čuo – kur = Pu-ku-chun (Bul-gar-chun), Pa-jie-ku (Bajir-gur), Tchung-luo (Ton-gra), Fufu-luo (Fu-luo), Wej-che (Orchon Uj-gur), Si-ťin - Irkin Aštak, Ališa, Sakla Bagač, Čchu-mu-kun, Čchu-pan z 30 Oguzů-Tatarů
21. 9-Oguzové → : Jaoluo-ke (Jagla-gur), Chutuo-ke (Kuto-gur), Tchuluo-wu (Tura-gur), Mokesi-čchi (Bakasy-kyr), Awu-ti (Adi-ža), Ke-sa (Cha-sar), Chuwa-su (Kugor-su), Jaowu-ke (Jagmur-kar), Sija-wu (Sar-gur) (východní) z 30 Oguzů-Tatarů
22. 3-Oguzové → : Čigilové, Tuchsové, Jagmaové (západní) z 30 Oguzů-Tatarů
23. "Termín "Oghuz" byl mezi Turky postupně nahrazen - "Turkoman-Turkmen"
24. Některé Turko-perské státy byly založené ve "Velkém Íránu“.
25. Seldžukové byly řízení převážně persky-mluvící klany^[30][37] původně pocházející z Oguzkých Turků. Většina populace byla íránská.^[38][39][40]
26. Předchůdcové Öngutů byly Šatuo Turci ze Západoturkického kaganátu.^[43]
27. Bílá horda byla pod správou Bátúova a jeho bratra Berkeova (mladší) -ulusu do roku 1378, jež se stala součástí Chanátu Zlaté hordy, tvoříc její pravé křídlo (západní část). Zahrnovala část současného Ruska, Ukrajiny, Běloruska, část Slovenska a úzký pás Polska. Roku 1245 na dolní Volze vzniklo její hlavní centrum Saraj Batú. Modrá Horda byla pod správou Bátúových bratrů Ordu Edženova (starší) a Šibanova (mladší)-ulusu do roku 1378, jež se stala součástí Chanátu Zlaté hordy, tvoříc její levé křídlo (východní část). Její hlavním centrem byl Syganak u Syrdarjy. Tyto ulusy se hromadně nazývají Džučiho ulusy
28. Původní kočovní konfederaci vládli mongolské elity, které byly později Turkizované. Turkizace je sociologický proces kulturní změny ve kterém se něco ne-turkické stává Turkizováno. Je to specifická forma kulturní asimilace, která často zahrnuje jazykovou asimilaci.
29. Persianizovaná dynastie Turko-mongolského původu
30. Vláda Báburské dynastie byla postavena na Turko-mongolském původe s přijetím perské kultury a jazyka.

Reference

1. Çeçen Anıl, Tarihte Türk Devletleri, publikace: Milliyet Kültür Yayınevi, str.5 (turecky)
2. CIA Factbook [online]. Cia.gov [cit. 2011-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-20. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
3. Tore Kjeilen. Turkey / Religions - LookLex Encyclopaedia [online]. Looklex.com [cit. 2011-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-23. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
4. Статистическая служба Баян-Улэгэйского аймака (монг.). 202.131.5.91 [online]. [cit. 15-04-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 23-06-2007. 
5. Archivovaná kopie. www.amar.org.ir [online]. [cit. 2012-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-04. 
6. According to the constitution of the Autonomous Republic of Crimea, as published in Russian by its Verkhovna Rada, Russian and Crimean Tatar languages enjoy a "protected" (Russian – обеспечивается ... защита) status; every citizen is entitled, at his request (Russian ходатайство), to receive government documents, such as "Passport, Birth certificate and others" in Crimean Tatar. Конституция Автономной Республики Крым Archivováno 16. 5. 2014 na Wayback Machine.
7. JANSE, Mark; WORLD, Linguistic Bibliography and the Languages of the; TOL, Sijmen. Language death and language maintenance: theoretical, practical and descriptive approaches. Volume 240 of Amsterdam studies in the theory and history of linguistic science. Series 4, Current issues in linguistic theory. Redakce Janse Mark. [s.l.]: John Benjamins Publishing Company, 2003. Dostupné online. ISBN 90-272-4752-8. Je zde použita šablona {{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
8. V. Zlatarski, Izvestieto na Mihail Sirijski za preselenieto na bylgarite. - V: Izbrani proizvedenija, I., S., 1972, s.52
9. Shiratori Kurakichi Shiratori Kurakichi Zenshü (Tokyo: Iwanami Shoten, 1970), 48. Původní publikace v Toyo Gakuhō 14, č. 2 (1925).
10. Sogdijci a Buddhismus, p. 5. Mariko Namba Walter. (2006) Sino-Platonic Papers No. 174. Nov 2006. Dept. of East Asian Languages and Civilizations, University of Pennsylvania.
11. Records of the Great Historian, Han Dynasty II", Sima Qian, translated by Burton Watson, Revised edition (1993) Columbia University Press, p. 234. ISBN 0-231-08167-7
12. Christopher I. Beckwith., "Říše hedvábné stezky", 2009, Část první, Prinston University Press, 2009, p. 91
13. Christopher I. Beckwith., "Koguryo, jazyk ...", Leiden, Brill, 2004
14. Christopher I. Beckwith.,., "Metodické poznámky ...", Altaj Hakpo, 2007, 16:199-234
15. Christopher I. Beckwith.,.," ethnolinguistic História ...", Jornal Inner a Ďalekého východu, 2005, 2,2: 34-64
16. Zizhi Tongjian, Vol. 107.
17. Turkicko-Hunské říše
18. Duan, "Dingling, Gaoju a Tiele", s. 11-12.
19. Pulleyblank, "Střední Asie a ne-čínské národy starověké Číny", s. 21 až 26 VII.
20. Avaři a Turkici
21. Pulleyblank, "Střední Asie a ne-čínské národy starověké Číny", s. 21 až 26 VII.
22. Duan, "Dingling, Gaoju a Tiele", s. 370.
23. P.Golubovsky, Pechenegs, Torks, and Polovetses before Tatar invasion, SPb, 1884. p.55, in L.Gumilev, Ancient Türks, Ch.20 (In Russian)
24. Encyclopedia of European peoples, Vol.1, Ed. Carl Waldman, Catherine Mason, (Infobase Publishing Inc., 2006), 475; "The Kipchaks were a loose tribal confederation of Turkics...".
25. Vásáry, István, Cumans and Tatars: Oriental military in the pre-Ottoman Balkans, 1185–1365, (Cambridge University Press, 2005), 6; "..two Turkic confederacies, the Kipchaks and the Cumans, had merged by the twelfth century.".
26. Grousset, p.127
27. Paludan, pp.121
28. Zizhi Tongjian, Vol. 260.
29. Grousset, p.130
30. M.A. Amir-Moezzi, "Shahrbanu", Encyclopaedia Iranica, Online Edition, (LINK Archivováno 11. 3. 2007 na Wayback Machine.): "... here one might bear in mind that non-Persian dynasties such as the Ghaznavids, Saljuqs and Ilkhanids were rapidly to adopt the Persian language and have their origins traced back to the ancient kings of Persia rather than to Turkish heroes or Muslim saints ..."
31. Muhammad Qāsim Hindū Šāh Astarābādī Firištah, "History Of The Mohamedan Power In India", Chapter I, "Sultān Mahmūd-e Ghaznavī", p.27: "... "Sabuktegin, the son of Jūkān, the son of Kuzil-Hukum, the son of Kuzil-Arslan, the son of Fīrūz, the son of Yezdijird, king of Persia. ..."
32. Lewis, Bernard. "Istanbul and the Civilization of the Ottoman Empire", p29. Published 1963, University of Oklahoma Press. ISBN 0-8061-1060-0.
33. Runciman, Steven Historie křížových výprav: království Acre a pozdní křížové výpravy, Historie křížových výprav - Svazek 3 ISBN 0-521-20554-9
34. Historie křížových výprav 3 Svazek set - Svazek 3 ISBN 978-0-521-20554-2
35. Hildinger, Erik Kerait turco-mongol people. books.google.sk [online]. [cit. 2012-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-05-18. 
36. Saunders, p.211
37. Jonathan Dewald, "Europe 1450 to 1789: Encyclopedia of the Early Modern World", Charles Scribner's Sons, 2004, p. 24
38. K.A. Luther, "Alp Arslān" in Encyclopaedia Iranica, Online Edition, (LINK): "... Saljuq activity must always be viewed both in terms of the wishes of the sultan and his Khorasanian, Sunni advisors, especially Nezām-al-molk ..."
39. Encyclopaedia Britannica, "Seljuq", Online Edition, (LINK): "... Because the Turkish Seljuqs had no Islamic tradition or strong literary heritage of their own, they adopted the cultural language of their Persian instructors in Islam. Literary Persian thus spread to the whole of Iran, and the Arabic language disappeared in that country except in works of religious scholarship ..."
40. O.Özgündenli, "Persian Manuscripts in Ottoman and Modern Turkish Libraries", Encyclopaedia Iranica, Online Edition, (LINK)
41. M. Ismail Marcinkowski, Persian Historiography and Geography: Bertold Spuler on Major Works Produced in Iran, the Caucasus, Central Asia, India and Early Ottoman Turkey, with a foreword by Professor Clifford Edmund Bosworth, member of the British Academy, Singapore: Pustaka Nasional, 2003, ISBN 9971-77-488-7.
42. Saunders, p.52
43. C.P.Atwood, Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire, p.424
44. Saunders, p.97
45. Saunders, J.J., "The History of the Mongol Conquests", p34. 2001, Routledge & Kegan Ltd. ISBN 978-0-8122-1766-7.
46. В. Л. Егоров. Историческая география Золотой Орды. М.,1985.; Archivováno 10. 1. 2012 na Wayback Machine. А. П. Григорьев. Золотоордынские ханы 60-70-х гг. XIV века: Хронология правлений //«Историография и источниковедение стран Азии и Африки», вып VII. Л., 1983.; Archivováno 18. 5. 2012 na Wayback Machine. Белая Орда // БСЭ. Т.3.^{[nedostupný zdroj]} Данную точку зрения разделяют М. Г. Сафаргалиев, Г. А. Фёдоров-Давыдов, Т. И. Султанов.
47. Boris Grekov and Alexander Yakubovski, "The Golden Horde and its Downfall"
48. Golden Horde was also known as the Kipchak Khanate. It was established and initially ruled by the Chinggissid Mongols officering a predominantly Turkic army of Kipchak-Kumans, Bulgars, and Oghuz over a predominantly Turkic population. Grousset, R., The Empire of the Steppes, 1970, p.393, Rutgers University Press
49. Singer, Amy. "Constructing Ottoman Beneficence", p86. Published 2002, SUNY Press. ISBN 0-7914-5351-0.
50. Lane, George. "Genghis Khan and Mongol Rule", p13. Published 2004, Greenwood Publishing Group. ISBN 0-313-32528-6
51. Lewis, Bernard. "Islam in History Ideas, People, and Events in the Middle East", p204. Published 2001, Open Court Publishing. ISBN 0-8126-9518-6.
52. Dale, Stephen Frederic. "The Garden of the Eight Paradises", p136. Published 2004, BRILL. ISBN 90-04-13707-6
53. Thackston 1996
54. Findley 2005
55. Saunders 1970, p.177
56. The Islamic World to 1600: The Mongol Invasions (The Tamarind Empire) [online]. Ucalgary.ca [cit. 2011-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-08-16. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
57. The Islamic World to 1600: Rise of the Great Islamic Empires (The Mughal Empire) [online]. Ucalgary.ca [cit. 2011-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-09-27. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
58. Abbas Amanat, The Pivot of the Universe: Nasir Al-Din Shah Qajar and the Iranian Monarchy, 1831–1896, I.B.Tauris, pp 2–3
59. Richard N. Frye and Lewis V. Thomas. The United States and Turkey and Iran, Harvard University Press, 1951, p. 217

Související články

• Insignie prezidenta Turecka

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Seznam turkických dynastií a zemí na Wikimedia Commons