Pluky (německyRegimenter) začaly vznikat na konci 16. století, přičemž nebyly vševojskové, ale dělily se na pěchotu (infantérii), dělostřelectvo (artilérii) a jízdu (kavalérii). Původně se pluky označovaly podle majitele (německyRegiments-Inhaber); číslo bylo přiřazeno zpětně a předtím se nepoužívalo. Majitel pluku byl původně i jeho velitel. Majitel pluku dostal od císaře najímací patent (německyWerbe-Patent), v němž bylo stanoveno území, kde smí verbovat. Majitel pluku byl jeho správcem i soudcem.[1]
Název pluku bylo rodové jméno majitele. Pokud měl dva, rozlišovaly se starý (německyAlt-) a později založený nový (německyNeu-); pokud se majitelé jmenovali stejně, často se ten novější odlišil slovem mladý (německyJung-). To však neplatilo pro domácí pluky – členů panovnického domu. U pluků císaře a následníka se používal pouze titul, u arcivévodů titul a křestní jméno. Stejně tak byl odlišný název, pokud byl od roku 1814 majitel cizí suverén. Majitelem se stával ze zdvořilosti, nikoliv za zásluhy, a mohl jako plukovník svého pluku nosit jeho uniformu. Jeho pluk nesl název státu, jemuž vládl.[1]
Z třicetileté války pocházejí první pluky, které vydržely až do 20. století. Vůbec nejstarším rakouským plukem byl pozdější 4. kyrysnický pluk, založený v roce 1618, který byl v roce 1798 přečíslován na 8. Nejstarším pěším plukem byl pozdější 11. pěší pluk, který byl založen v roce 1621. Druhým nejstarším pěším byl pozdější 8. pěší pluk, založený v roce 1642.[1]
Původní označení pro pěší lid (německyFussvolk) bylo pluk přesouvající se pěšky (německyRegiment zu Fuß). Dne 11. března 1649 císař Ferdinand III. rozhodl, že císařská armáda zůstane i v době míru. Stálá armáda se skládala z 19 pluků: 9 pěších, 9 kyrysnických a 1 dragounského. V roce 1718 byl pěší lid přeznačen na pěchotu: pěší pluk (německy) Infanterie-Regiment). Po roce 1767 bylo nejčastější, že majitel pluku nebyl jeho velitelem. Tím byl jeho zástupce – podplukovník.[1] V roce 1903 došlo ke změně německého pravopisu a místo pomlček začala být slova psána dohromady, např. místo německyInfanterie-Regiment se nově psalo německyInfanterieregiment.
Očíslování pluků v roce 1769
Dne 15. srpna 1769, na den narození Napoleona, byly rakouské pluky očíslovány. Systém byl zvolen podle sestupného důstojenství majitele: první byly pluky arcidomu, stejné číslo získal u pěchoty i jízdy pluk, jehož majitelem byl císař Josef II. (pak Leopold II., František II.(I.), Ferdinand I. František Josef I.). Poté v číslování následovaly pluky arcivévodů, pak pluky majitelů z řad rakouské generality a jako poslední hraničářské pluky, tehdy bez majitele.[1]
Majitelem posádkového pluku byla dvorní válečná rada. Proto dostaly číslo hned za domácími pluky, před pluky generality. Čísla pluků zůstala zachována až do roku 1918, některá i dále, i když se majitelé pluků měnili. Po roce 1825, zejména však od roku 1888, byli někteří majitelé pluku jmenováni na věčné časy (německyauf immerwährende Zeiten). Obvykle tyto historisující názvy neměly s historickým skutečným majitelem pluku nic společného.[1] Císařská armáda byla posílena v různých válkách – hlavně proti Osmanské říši a Francii – nově postavenými pluky. Na tyto pluky neexistuje seznam s číselným označením, existuje pouze rok zřízení.
Císařské pěší pluky
Dodatečně byl do seznamu uveden rok založení. Tím se má zjednodušit srovnání. Pokud bylo v jednom roce založeno více pluků, je přidáno ještě další číslo, např. „1756 jako druhý“ = druhý císařský pluk, který byl založen v roce 1756. Pak následují jména majitelů pluků nebo jméno velitele. Použité znaky: „*“ = založení, „†“ = rozpuštění, „<“ = původ, „>“ = setrvání, „=“ = dvojitá funkce jako existující pluk říšského stavu.
Podle místa doplňování se lišily německé a uherské pluky. Výrazem toho byla odlišná uniforma.
Georg Tessin: Die Regimenter der europäischen Staaten im Ancien Régime des XVI. bis XVIII. Jahrhunderts. 3 Bde. Osnabrück 1986–1995.
BLECKWENN, Hans. Die Regimenter der Kaiserin: Gedanken zur Albertina-Handschrift 1762 des Heersgeschichtlichen Museums Wien. Svazek 3 – Schriften des Heeresgeschichtlichen Museums in Wien. Graz, Wien, Köln: [s.n.], 1967. Kapitola Maria Theresia – Beiträge zur Geschichte des Heerwesens ihrer Zeit, s. 25–53. (německy)
Hermann Meynert: Geschichte der K. K. Österreichischen Armee, ihrer Heranbildung und Organisation, so wie ihrer Schicksale, thaten und Feldzüge, von der frühesten bis auf die jetzige Zeit. C. Gerold und Sohn, Wien 1854. online na Google knihách
Alphons von Wrede: Die Geschichte der k. u. k. Wehrmacht. Die Regimenter, Corps, Branchen und Anstalten von 1618 bis Ende des XIX. Jahrhunderts. Wien 1898–1905. Band I: Infanterie.
