V letech 2005 až 2007 zastával funkci senátora a místopředsedy-mluvčího Senátu v jeho VI. funkčním období, v roce 2007 byl krátce ministrem národního vzdělávání, v letech 2007-2009 byl státním sekretářem Úřadu prezidenta Polské republiky, od roku 2009 je poslancem evropského parlamentu.
Životopis
Vědecká a společenská činnost
Roku 1973 absolvoval studia anglické filologie a následně i v roce 1976 filozofie na Jagelonské univerzitě. V roce 1991 získal postgraduální titul doktora věd (název disertační práce: Kritika demokracie v politické filozofii Platónově), v roce 1998 získal titul profesora humanitních věd. V roce 2003 nastoupil do úřadu řádného profesora.
V osmdesátých letech v Krakově redigoval podzemní časopis "Arka". Až do října 2005 působil jako prezident Společnosti vzdělávací a vědecké při Centru politického myšlení, jehož byl v roce 1992 spoluzakladatelem. Publikoval mj. "Rzeczpospolitě", "Życie", "Wprost", "Nowe Państwo", "Naszem dzienniku" a v anglickém "Critical Review".
V roce 2012 okresní soud v Krakově v civilním procesu přiznal, že Ryszard Legutko narušil dobrou pověst dvou studentů jedné z wroclawských vysokých škol, kteří uspořádali debatu o existenci křížů ve třídách, s tím, že je označil za „rozvolněné usmrkance“, s tím, že mu uložil omluvu prostřednictvím tisku a k zaplacení částky ve výši 5 tisíc zlotých na společenské účely. Zpráva soudu byla podložena programem precenčních práv zakotvených v Helsinské fundaci práv člověka z roku 1989.
Kandidoval jako zástupce Pis ve volbách do Evropského Parlamentu v roce 2014, kdy obhájil svůj mandát do 8. volebního období a mandát se mu podařilo obhájit i o pět let později v roce 2019.[1] V červnu téhož roku se stal spolupředsedou frakce Evropských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu.[2]
České postoje k Legutkovi
Roku 2017 reagoval na jeho knihu The Demon in the Democracy ředitel Občanského institutuRoman Joch, který označil toto dílo za "nejradikálnější kritiku liberální demokracie od žijícího autora". S Legutkem je Joch spřízněn tím, že oba jsou pokládáni za "konzervativní liberály" (tj. konzervativní v otázkách etiky a liberální v politice a ekonomice). Na druhou stranu však nepřijímá jeho teze o liberalismu jako pomyslné zkáze moderní civilizace, protože je na jím uváděných příkladech jasně vidět, že příliš zaměňuje klasickou liberální demokracii s její současnou podobou, která je navíc odštěpkem levicových myšlenek a přerůstá v ideologické pokrokářství, které chce "kontrolovat soukromí státní mocí a na základě ideologie a utopického projektu transformovat společenské instituce".[3]