Rok čtyř císařů je označení pro 12 po sobě jdoucích měsíců mezi červnem 68 n. l. a červencem 69 n. l. Během této doby se ve funkci císaře (princeps) římského impéria (Imperium Rōmānum) vystřídali čtyři vládci.
Pouhých 7 měsíců vládnoucí Galba byl v době svého prohlášení císařem již starý muž. Proslul jako neobyčejný jedlík, a milovník mnoha mužů, z nichž si s oblibou vybíral „jedince zvláště silné a plně vyzrálé“.[1] V roce 68 byl místodržitelem v provinciiHispania Tarraconensis. 3. dubna se nechal ve městě Carthago Nova prohlásit císařem, Senát jej potvrdil. Z důvodu finanční krize státní kasy požadoval vrácení 2,2 miliard sesterciů, které císař Nero daroval. Tento požadavek vyvolal vůči jeho osobě nevoli nově dosazených úředníků, vojáků a obyvatel. Galbovi bylo v roce 68 již 73 let[1] a neměl syna, senát na něj vyvíjel značný tlak, aby nějakého adoptoval. Když Galba rozhodoval o svém nástupci, byl proti Othonově adopci a přiklonil se ke Calpurniu Pisonovi. To ovšem Othona rozzuřilo, nejenergičtějšího důstojníka, který s Galbou přitáhl ze Španělska. 15. ledna 69 šli Otho spolu s Galbou obětovat do Apollónova chrámu, odkud však Otho rychle vyklouzl a vrátil se do tábora prétoriánů. Když Galba vyšel z chrámu, setkal se s Othonovými jezdci, kteří mu usekli hlavu, aniž by mu kterýkoliv z přihlížejících pomohl. Otho se následně nechal prohlásit císařem.
Otho (leden 69 – duben 69)
Otho se tedy k moci dostal za pomoci neskrývaného krveprolití dne 15. ledna roku 69. Záhy dal zavraždit původního Galbova kandidáta na následovnictví, Pisona. Své nástupnictví, stejně jako krvavé pozdvižení, které k němu vedlo, obhajoval přátelskými pouty s Neronem,[2] dal znovu postavit Neronovy sochy, což zafungovalo u obyvatel Říma i u Senátu, který jej s nevolí potvrdil císařem. Více armád z Germánie a Británie ale podporovalo Aula Vitellia, o generaci staršího vojenského velitele. Otho se svým vojskem proti Vitelliovi vytáhl do údolí Pádu, 14. dubna však utrpěl porážku v bitvě u města Cremony.[2] Druhý den po porážce spáchal po 95 dnech vlády Otho sebevraždu.
Vitellius
Vitellius (duben 69 – prosinec 69)
Vitellius velel dolnogermánské armádě a rezidenci měl pravděpodobně v Colonii Agrippině. Ihned po zavraždění Galby využil situace a nechal se germánskými legiemi prohlásit císařem, senát jej však uznal až druhý den po Othonově smrti. Krátce po převzetí moci se proti němu zvedl velký odpor, v té době již se moci domáhal Vespasianus. Ten sice původně plánoval vyrazit do Alexandrie a odříznout dodávky obilí do Říma, což by Vitellia zcela zbavilo podpory tamního obyvatelstva, mezitím se však k němu přihlásily dunajské legie a v pozdním odpoledni 24. října rozprášily Vitelliova vojska u Cremony, na stejném místě, kde předtím Vitellius porazil Othona. Samotná Cremona byla vydrancována, hořela po 4 dny.[2] V polovině roku byl svými jednotkami v Judeji prohlášen císařem Vespasianus. Vitellius byl 20. prosince roku 69 vyhnán z úřadu a zabit. Nejprve mu římský lid na krk vložil smyčku, pak jej polonahého vlekl po Via Sacra a vyčítali mu tělesné vady (byl příliš vysoký, od vína měl brunátnou tvář a otylé břicho). Na gemonských schodech byl potom četnými ranami dobit a hákem vlečen do Tibery.[1]
Vespasianus ukončil zmatky roku čtyř císařů. Zpočátku podporoval Galbu, ale později dokázal úspěšně na svou stranu dostat legie, aby vzdoroval jak Othonovi. tak Vitelliovi a mohl se sám nechal provolat císařem. Po Vitelliově smrti se v říši dokázal prosadit a založil dynastii Flaviovců. V tom mu nemálo pomohla vojenská kampaň vedená jeho synem Titem v Judeji. Ve chvíli, kdy byl provolán císařem, přebýval Vespasianus v Alexandrii, k návratu do Říma, v němž se po zmatcích trojí předchozí války nemohl nadít dobrého zacházení, potřeboval vojenský triumf. Svou jízdu do Říma tedy odložil až na rok 70 a na Tita naléhal, aby dobyl Jeruzalém. Trestná výprava proti židovskému povstání přerostla v intenzivní obléhání a následné zničení Jeruzaléma. Naprostá porážka Židů měla Vespasiana ozdobit auerolou vítězného vůdce, díky níž by mohl obhájit své uchopení moci.[2] Židé tedy byli nejen poraženi, ale Jeruzalém byl srovnán se zemí a porážka do té doby tolerovaného židovského národa byla prezentována jako „vítězství nad židovstvím“. Současný britský historik Martin Goodman (* 1953) od tohoto okamžiku datuje počátky démonizace Židů, která se táhla po další staletí.[2] Vespasianus se počátkem roku 70 vrátil do Říma, aby zde „oslavil triumf nad Židy“.[1] Oproti jeho předchůdcům se mu podařilo prosadit množství politických a infrastrukturálních opatření. Zlepšil stav římské státní kasy. Jeho synové Titus a Domitián se stali jeho nástupci.
