Polská demokratická strana, zkratka PSD, polsky Polskie Stronnictwo Demokratyczne, též Stronnictwo Polskiej Demokracji, česky též polští demokraté[1] nebo haličští demokraté, polsky demokraci galicyjscy), byla liberální politická strana působící od 2. poloviny 19. století mezi polskou populací tehdejšího Rakouska-Uherska.
Strana navazovala na myšlenky lvovských demokratů z doby revolučního roku 1848 (například Jan Dobrzański či Józef Dzierzkowski). Vznikla v 60. letech 19. století jako volně organizovaná politická skupina. Měla své zástupce na Haličském zemském sněmu i na celostátní Říšské radě, kde její poslanci zasedali v Polském klubu. Mezi její hlavní osobnosti patřili Tadeusz Romanowicz, Stanisław Szczepanowski, Tadeusz Rutowski, Hipolit Śliwiński nebo Juliusz Leo. Prosazovala liberální zásady, podporovala průmyslový rozvoj Haliče.[2] Mezi jejími členy byli četní židé. Odmítala antisemitismus, prosazovala náboženský a národnostní smír v Haliči včetně jistých národnostních práv pro Ukrajince, rozšíření zemské samosprávy, správní a volební reformy a posílení sociálního zabezpečení dělnictva.[1] Roku 1911 se od demokratů oddělila menší strana Stronnictwo Postępowo-Demokratyczne.[2]
Tiskovými orgány byly listy Nowa Reforma a Dziennik Polski. Za první světové války byla Polská demokratická strana členem organizace Naczelny Komitet Narodowy. Po roce 1918 přestala vyvíjet aktivity.[2]