PROFILBARU.COM

Periody, etapy a hnutí západní klasické hudby
	Rané období;
	Středověk asi 500–1420;
	Ars antiqua asi 1170–1310;
	Ars nova asi 1310–1377;
	Ars subtilior asi 1360–1420;
	Renesance asi 1400–1600;
	Období pratica comune (melodicko-harmonická perioda);
	Baroko asi 1600–1750;
	Galantní styl asi 1720–1780;
	Pocitový styl asi 1740–1790;
	Klasicismus asi 1750–1820;
	Mannheimská škola asi 1740–1780;
	Sturm und Drang asi 1770–1780;
	Romantismus asi 1800–1909;
	Od konce 19. století do 20. a 21. století;
	Modernismus asi 1890–1980;
	Impresionismus asi 1890–1930;
	Postromantismus asi 1890–1930;
	Modernistický nacionalismus asi 1890–1990;
	Expresionismus asi 1900–1930;
	Druhá vídeňská škola asi 1900–1970;
	Neoklasicismus asi 1920–1950;
	Serialismus asi 1920–1980;
	Postmoderna asi od 1930;
	Neoromantismus asi od 1930;
	Současná hudba asi od 1950;
	Experimentalismus asi od 1950;
	Minimalismus asi od 1960;
	Postminimalismus asi od 1980;

Pocitový styl nebo citový styl (německy empfindsamer Stil) je označení pro hudební směr, který se objevil v baroku zhruba ve 20.-30. letech 18. století (v severním Německu až mezi lety 1740 a 1765). Svého vrcholu dosáhl citový styl v 70. letech 18. století (kdy se do něj promítly vztahy s hnutím Sturm und Drang), v době, kdy již lze hovořit o klasické hudbě.

Srovnání galantního stylu s pocitovým stylem

Pocitový styl lze chápat jako zintenzivnění galantního stylu. Galantní styl vznikl již v pozdním baroku jako odklon od přísného polyfonního stylu. Měl některé důležité atributy:

blízkost k ideálu belkanta (zpěvnost, přirozenost, srozumitelnost)
transparentní málohlasost, dominantní melodické linky
prosté, ale efektní harmonické plynutí
krátké, jednoduché melodické fráze, které se často opakovaly
elegantní melodika a zdobení.

Pocitový styl měl tyto znaky:

důraz na emoce a (po)city
časté změny afektů
některé hudebnědramatické paralely (František Benda, Gluckova reformovaná opera, části Mozartovy opery Idomeneo).

Skladatelé

Georg Philipp Telemann (1681–1767)
Domenico Scarlatti (1685–1757): ač vrstevník Bacha a Telemanna, tvoří most k rané klasice – zejména přes cembalo v předstupni k pozdější klavírní sonátě. Jeho radost z experimentování nazvala Barbara Zuber jako „Wilde Blumen am Zaun der Klassik“ (Plané květy v trní klasiky). Španělské taneční formy a lidová hudba se objevují také ve „feudálních“ sonátách.
Nicola Porpora (1686-1768)
Giuseppe Tartini (1692–1770)
Jean-Marie Leclair (1697–1764)
Johann Joachim Quantz (1697–1773, sepsal učebnici Versuch einer Anweisung die Flöte traversiere zu spielen/Pokus o návod ke hře na příčnou flétnu (1752)
Johann Adolf Hasse (1699–1783)
Giovanni Battista Sammartini (1700/01–1775)
Giovanni Battista Pergolesi (1710–1736)
Carl Philipp Emanuel Bach (1714–1788): výstižným příkladem je jeho sonáta č. 6 (c-moll/Es-dur, Wq. 63/5, H. 74 a Wq. 63/6, H. 75), kterou zapsal do své učebnice Pokus o skutečné umění hry na klavír (1753)
Georg Christoph Wagenseil (1715–1777)
Jan Václav Stamic (1717–1757)
Leopold Mozart (1719–1787), napsal Základ hry na housle / Gründliche Violinschule (1756)
Johann Christian Bach (1735–1782), ovlivnil mladého Mozarta (Londýn 1764)
Carl Ditters von Dittersdorf (1739–1799)