Narodil se v rodině venkovského faráře. Vyrůstal v odlehlé lesní oblasti a žil zde život v jeho nejjednodušších formách, idylický a patriarchální. Byl vzděláván otcem, který mu vyprávěl o velkých lidech starověku i jejich vlasti, naučil se německy a brzy četl díla Snorriho Sturlusona a další. V roce 1799 začal navštěvovat střední školu v Linköpingu a v letech 1805-1815 pokračoval ve studiu na Uppsalské univerzitě.[5]
Per Daniel Amadeus Atterbom
Již během studií byl silně ovlivněn německým romantismem a vystupoval proti jednostranné víře osvícenců v rozum. Roku 1807 založil v Uppsale se svými přáteli, básníky Samuelem Johanem Hedbornem (1784-1949) a Pehrem Elgströmem (1781-1810), literární sdružení Aurora (Auroraförbundet), k jejímž nejvýznamnějším členům patřili literární kritik a historik Lorenzo Hammarsköld a spisovatel a překladatel Vilhelm Fredrik Palmblad. Sdružení začalo vydávat literárně kritické noviny Polyfem a v letech 1810 až 1813 literární měsíčník Phosphoros, podle kterého byli členové sdružení nazýváni fosforité. V tomto časopise Atterbom formuloval program švédských romantiků a vydával zde své esteticko-polemické eseje, v nichž byly nové myšlenky romantismu stavěny proti názorům starší generace. Později členové sdružení založili Poetický kalendář (1812-1822, Poetisk Kalender) (1812-1822), ve kterém se objevovaly jejich básně, a nový kritický Švédský literární časopis (1813-1824, Svensk Litteratur-tidning).[6] Fosforismus si postupně podmanil velkou část mládeže a stal se dokonce módním trendem. Mezi tímto sdružením a druhou skupinou romantiků ve Stockholmu shromážděných v tzv. Gótském spolku (Götiska Förbundet) docházelo ke sporům, které utichly až počátkem dvacátých let.[5]
Po skončení studia získal od přátel možnost podniknout dlouhou cestu do zahraničí, což mělo velký význam pro jeho další umělecký vývoj. V letech 1817–1819 procestoval Německo a Itálii, seznámil se s německými osobnostmi romantismu, mezi nimi i s obdivovaným Schellingem a poznal umělecký svět Říma. Poté působil jako učitel německého jazyka a literatury korunního prince Oskara, roku 1821 se stal na Uppsalské univerzitě docentem obecných dějin a roku 1824 odborným asistentem teoretické a praktické filozofie. Roku 1826 uzavřel šťastné manželství s dcerou plukovníka Ebbou Fredrikou Ekenstamovou. Roku 1828 byl na univerzitě jmenován profesorem teoretické filozofie a roku 1835 profesorem estetiky a moderní literatury. Roku 1839 byl zvolen členem Švédské akademie. Roku 1854 zemřela jeho manželka, což ho tvrdě zasáhlo. Do důchodu odešel roku 1855 a hodlal se usadit ve Stockholmu, v čemž mu zabránila jeho smrt.[5]
Atterbom byl prvním velkým básníkem švédského romantického hnutí.[6] Je autorem lyrických básní, z nichž některé byly zhudebněny,[7] a především pohádkových dramat, která naplňoval bohatou fantazií a temným symbolismem. Považoval poezii za zdroj duchovní síly, která dokáže změnit život. Zajímal se rovněž o lidovou tvorbu a kulturu středověku. Mnoho jeho literárně historických prací má trvalou hodnotu. Ačkoliv bojoval proti akademickému vkusu, on sám byl považován za příliš akademického a nepřístupného a nedosáhl nikdy popularity svých druhů.[3][4]
Jako místo úmrtí se uvádí Uppsala[3][4], jiné zdroje uvádějí Stockholm.[5][6] Pohřben byl na Starém hřbitově v Uppsale (Uppsala gamla kyrkogård).[8]
Výběrová bibliografie
Hrob Daniela Amadea Atterboma na Starém hřbitově v Uppsale
Blommorna (1812, doplněno 1837, Květy), čtyřicet poetických skladeb inspirovaných mystikou Friedricha Schellinga zobrazující za pomoci antických symbolů jednotu přírody a lidské duše.[4]
Fågel blå (1814, Modrý pták), nedokončená pohádkovádivadelní hra ve verších, zpracování původně orientální lidové pohádky známé ze zpracování francouzské spisovatelky madame d'Aulnoy. Ukázky z díla vyšly v časopise Poetický kalendář roku 1814, celý fragment až po autorově smrti roku 1858.[9][10]
Nordmansharpan (1816, Severská harfa), sbírka lidových písní vydaná v Poetickém kalendáři z velké části ve volné autorově úpravě.[5]
Lycksalighetens ö (1824–1827, druhá verze 1854, Ostrov blaženosti), dva díly, pohádkové veršované drama považované za vrcholné dílo švédského romantismu. Jde o přepracování původně francouzské pohádky od madame d'Aulnoy zlidověné ve Švédsku. Hra je napsána v různých metrických systémech (blankvers, ottava rima, aliterační verš a další), vyznačuje se impozantní fantazií, hledáním nekonečna a věčnosti, kde věčná hodnota krásy přesahuje pozemské a povznáší sama sebe. Děj je ponořen do snové a transcendentní atmosféry a zároveň obsahuje ostrou satiruliberalismu.[4]
Samlade dikter (1837-1838, Sebrané básně), dva svazky obsahující mnoho nově přepracovaných starších básní. Sbírka nebyla kritikou příliš dobře přijata.[5]
Svenska siare och skalder (1841–1855, Švédští proroci a básníci), šest dílů, literárně historická studie, která sleduje vývoj švédské literatury, obsahuje osobní portréty velkých švédských autorů a filozofů a je považována za předchůdce životopisně psychologického literárního bádání.[4]
Minnen från Tyskland och Italien (1859, Vzpomínky z Německa a Itálie), posmrtně.[9]
Poesiens historia (1861, Dějiny poezie), posmrtně. [11]
Ästhetiska afhandlingar (1866, Eseje o estetice), posmrtně.[12]
Hudební adaptace
Lycksalighetens ö (1943, premiéra 1945, Ostrov blaženosti), opera švédského skladatele Hildinga Rosenberga, který také napsal libreto podle autorova díla.[13]
