Obruč je prstenec z pevného materiálu, který obepíná válcový předmět. Je součástí dřevěných sudů, beček, štoudví, kádí a kol některých dopravních prostředků.
Obruč u sudů, beček, štoudví a kol
Obruč byla původně ocelová součást sudů, kádí, štoudví, beček a dřevěných (často loukoťových) kol. Ve všech případech držela pohromadě dřevěnou konstrukci v požadované tuhosti i tvaru tím, že zachycovala a přenášela mechanické síly působící v tahu (obruč svírá zpevňované tělesokruhově působící silou).
Kovová obruč se na dřevěné součásti nasazuje zahřátá ve výhni. Po ochlazení se smrští a pevně obemkne spojovanou konstrukci. Tato technika se používá běžně i dnes při výrobě železničních kol respektive železničních dvojkolí (zde se těžká a masivní obruč za tepla vždy lisuje).
Obruč na železnici
Obručové kolo s uvolněnou obručí (viz vzájemně posunuté bílé značky). Dvojkolí musí být opraveno
Po vynálezu železničního dvojkolí se obruče staly i součástí kol na železnici. Jsou za tepla nasazovány na ocelový, v minulosti převážně odlévaný kotouč („disk“) kola; vlastnosti odlévaných materiálů totiž nevyhovují pro jízdní plochu kola a po opotřebení stačí vyměnit jen obruč a nikoliv celé kolo. Dnes jsou nejen dvojkolí pro vyšší rychlosti, ale i většina dvojkolí pro nákladní vozy vyráběna s válcovanými celistvými koly („monobloky“). Dvojkolí s obručemi přetrvávají v použití jednak pro nižší nároky, jednak u starších lokomotiv, které dosud mají kola větších průměrů tvořená odlitkem.
S používáním obručových kol je spojeno riziko uvolnění obruče, především po vyhřátí obruče nadměrným přívodem tepla ze špalíkové brzdy. Lom obruče kola speciální konstrukce byl příčinou železničního neštěstí u Eschede.
Gumová obruč
Obruče z gumy se staly koncem 19. století součástí prvních jízdních kol i silničních motorových vozidel. Postupně byly ale vytlačeny pneumatikou. Gumové obruče byly (a jsou) součástí pojezdu tanků a jiných pásových vozidel.
