Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny. Maturoval roku 1817 v Pešti a do roku 1821 studoval práva na peštské univerzitě. Po smrti otce se dostal do finančních problémů a živil se proto jako vychovatel, zejména u aristokratické rodiny Perczelů, jejichž dceru Etelku beznadějně miloval, a která se stala první inspirátorkou jeho milostné poezie. Později působil jako právní aspirant, redaktor a nakonec jako samostatný spisovatel. Spolupracoval s Kisfaludyho almanachemAurora. Od roku 1830 byl členem Uherské akademie věd, pro kterou sestavil stanovy a redigoval její jazykovědné edice. Patřil k zakládajícím členům Kisfaludyho společnosti (Kisfaludy Társaság), což byla literární společnost v Pešti, založená roku 1836 a pojmenovaná po dramatikovi Károlym Kisfaludym, která patřila k nejvýznamnějším literárním institucím v Uhrách. Společně s Bajzou a Toldym redigoval do roku 1843 časopis Athenaeum, kde uveřejnil celou řadu divadelních kritik a roku 1837 první systematickou teorii maďarského dramatu Dramaturgiai töredékek (Dramaturgické zlomky). Postupně se stal jednou z nejuznávanějších autorit soudobého maďarského kulturního života. Roku 1843 se oženil s Laurou Csajághy (1825–1882), která byla jeho múzou. Byl stoupencem Lajose Kossutha a proto se po porážce maďarské revoluce roku 1849 musel skrývat a postihla ho tvůrčí a duchovní krize. Zemřel duševně i tělesně vyčerpán a jeho pohřeb v Pešti se stal mohutnou politickou demonstrací za svobodu maďarského národa.[2][3]
Vörösmarty byl nejvýznamnější básník a společně s Károlym Kisfaludym také nevýznamnější dramatik maďarského romantismu. Vyšel z klasicismu, ale i tato díla byla prodchnuta duchem romantismu. Psal monumentální historickou i drobnou epiku s vlasteneckým posláním, reflexivní i osobní lyriku a romantická dramata. Jeho dílo je prodchnuto ideou sociální spravedlnosti, národní svéprávnosti a filosofickým hledáním smyslu života.[4] Jeho báseň Szózat (1836, Výzva) se stala textem neoficiální (tzv. druhé) maďarské hymny.[2] Jako dramatik byl ovlivněn Williamem Shakespearem a Victorem Hugem.[4] Do maďarštiny přeložil Shakespearovy tragédieJulius Caesar (1839) a Král Lear (1854). Překlad Romea a Julie se mu nepodařilo dokončit.[5]Prózu psal jen zřídka, vydával ji časopisecky a v jeho díle je považována za méně významnou.[3][6]
Výběrová bibliografie
Utěk Zalanův (Zalán futása), 1. vydání Čongor a víla (Csongor és Tünde), 1. vydáníRukopis básně Výzva (Szózat)Básníkův hrob v Budapešti
Epika
Zalán futása (1825, Útěk Zalánův), historický epos v hexametrech s tématem příchodu Maďarů do Karpatské kotliny, stylově klasicistický, ale obsahem romantický.[2]
Cserhalom (1825), hrdinský epos s námětem bojů Maďarů s Kumány ve 13. století.
A Tündérvölgy (1826, Údolí víl), epická fantasie s lidovými motivy.
A Délsziget (1826, Ostrov štěstí), epická báseň o hledání štěstí.
Eger (1827), hrdinský epos o bojích Maďarů s Turky v 16. století.
Szilágyi és Hajmási (1828, Szilágyi a Hajmási), balada.
A rom (1830, Zřícenina), epos o boji Partů za svobodu.
A két szomszédvár (1831, Dva sousední hrady), epos s námětem ze středověkých uherských válek, s popisem jejich krutostí.[4]
Csongor és Tünde (1831, Čongor a víla), romantické filozofické pohádkovédrama na motivy lidové pověsti ze 16. století, o lásce prince Čongora a víly Tünde, řešící otázky lidské touhy a smyslu lidské existence.[2]
Vérnász (1833, Krvavá svatba), drama, napsané v duchu Victora Huga.
A fátyol titkai (1834, Tajemství závoje), jediná autorova veselohra.[4]
Árpád ébredése (1837, Probuzení Arpádovo), hra napsaná u příležitosti otevření Maďarského národního divadla.[7]
Marot bán (1838, Bán Marot), romantická tragédie pomsty a vášní ze středověku.
Czillei és a Hunyadiakat (1844, Czillei a Huňadovci), historické drama o boji dvou mocných uherských rodů v 15. století, ve kterém se objevují již silné realistické prvky.[4]
Próza
Holdvilágos éj (1829, Měsíční noc), romantická povídka s fantastickými motivy, ovlivněná E. T. A. Hoffmannem.
A kecskebőr (1834, Kozí kůže), humorná povídka o dvou hledačích pokladů.
.jpg)
