Marino Marini, photo by Paolo Monti, 1963.Marino Marini, busts. Photo by Paolo Monti, 1963
V šestnácti letech začal studovat kresbu a malbu na umělecké Akademii ve Florencii. První sochy vytvořil až roku 1922. V roce 1929 ho požádal Arturo Martini, aby se stal vedoucím ateliéru sochařství umělecké školy Villa Reale v Monze. V témže roce si vysloužil pozornost umělecké kritiky jako výjimečný talent svou sochou Lidé a roku 1932 měl první autorskou výstavu v Miláně.
Ve 30. letech podnikl řadu cest po Evropě (Holandsko, Německo, Anglie, Řecko). Opakovaně pobýval v Paříži, kde se seznámil s Chiricem, Kandinským a Maillolem, později s Picassem, Braquem a Laurensem.
Roku 1935 získal první cenu za sochařství na Římském quadrienále.
V roce 1938 se seznámil s Mercedes Pedrazzini (*1913, Locarno-2008, Pistoia) a ještě téhož roku se s ní oženil. Oslovoval ji Marina a jejich vzájemný hluboký vztah pak vydržel po zbytek jeho života.
V roce 1940 opustil Monzu aby se stal profesorem na Fakultě sochařství Akademie v Turíně a následující rok se stal profesorem sochařství na Accademia di Belle Arti di Brera v Miláně. Po zničení svého ateliéru roku 1943 se s Marinou uchýlil do exilu do obce Tenero-Contra poblíž Locarna ve švýcarském kantonu Ticino. Zde se setkával s mnoha významnými umělci – Alberto Giacomettim, Fritzem Wotrubou, Otto Bänningerem, Hansem Arpem a Germaine Richier.
V roce 1947 měl autorskou výstavu na 24. Benátském bienále ale do Itálie se vrátil až v roce 1948 aby vyučoval na Akademii Brera v Miláně. Na Bienále se spřátelil s Henry Moorem a americkým obchodníkem s uměním Curt Valentinem, který ho pozval do USA a uspořádal velkou autorskou výstavu Mariniho v New Yorku i následující sérii výstav po celém světě.
Roku 1959 vytvořil obrovskou sochu jezdce na koni (5 m) pro náměstí v Haagu. Sérii Mariniho výstav v Mnichově, Rotterdamu, Stockholmu, Kodani, Oslo and Helsinki zakončily velké retrospektivy v Kunsthaus Zurich (1962) a Palazzo Venezia v Římě (1966).
Roku 1968 obdržel v Göttingenu nejvyšší německé vyznamenání Orden pour le Mérite fur Wissenschaften und Kunst. V Nové Pinakotéce v Mnichově mu byla roku 1976 vyhrazena samostatná místnost. V jeho rodišti vzniklo Centrum dokumentace prací Marino Mariniho v Palazzo Comunale, Pistoia (1979), které shromažďuje jeho kresby, grafiky a menší sochy, literaturu a videodokumentaci života a díla.
Jeho manželka Marina po smrti Mariniho organizovala řadu výstav a roku 1983 založila nadaci Marino Marini Foundation, která od roku 1990 sídlí v komplexu Convent of Tau, postaveném ve 14. století. V roce 1988 umožnila velkorysým darem vznik Mariniho muzea ve Florencii (Marino Marini Museum of San Pancrazio). Marina zemřela 20. dubna 2008 a podle jejího přání je pochována vedle svého muže v Pistoia.
Dílo
Marino Marini Jezdec, 1936, Art Gallery of New South WalesMarino Marini Miracolo 1959-61Il Grande Miracolo-2, RotterdamMarino Marini Bojovník, BelínDenhaag
Sochy
Marini se poučil z dějin sochařství od Etrusků přes římský portrét až ke klasicismu Antonia Canovy a tuto zkušenost svébytným způsobem interpretoval ve svých dílech. Z jeho předchůdců na něj měl vliv Medardo Rosso, který jako jeden z prvních pracoval s modelací povrchu k zesílení účinku světla. V roce 1929 si Marini vysloužil pozornost umělecké kritiky jako výjimečný talent svou sochou Lidé (1929, terakota). O dva roky později vzniklo jeho zásadní dílo Ersilia (1931).
Ve Švýcarsku během války pokračoval v cyklu ženských postav symbolizujících plodnost (Pomona), socha Archanděl byla na počátku série na téma Zázrak. Některé sochy byly přímou reakcí na utrpení a ničení, které přinesla válka, a které Marini hluboce prožíval (Oběšený, 1942).
Ve své monumentální tvorbě se opakovaně vracel k tématu artistů, ženských symbolů plodnosti a jezdců na koni. V roce 1936 vytvořil sochu Rytíř (dřevo, též bronz), která byla počátkem jeho nového pojetí jezdecké sochy. Ačkoli stavba sochy zůstává víceméně klasická, povrch je poznamenán zářezy. Později sochař stále častěji zesiluje expresivní účinek soch hrubou modelací povrchu, polychromií, vynecháním některých detailů, posunem k abstrakci a geometrizací tvaru.
Téma jezdce se během jeho tvorby proměňuje od prvního téměř klasického ztvárnění (Jezdec, 1936, Poutník, 1939, návštěva Bamberku, raně gotický Bamberský jezdec), přes vypjaté expresivní ztvárnění koně s padajícím jezdcem z 50. let v sérii Zázrak (1951–52, souvislost s biblickým příběhem obrácení apoštola Pavla - Saula z Tarsu). Tento motiv se opakuje i v monumentální soše Velký zázrak s expresivní dominantou vzpínajícího se koně (1953). V 60. letech představuje jezdec i kůň sexuální symbol (Rytíř, Anděl města), později se figury zjednodušují do silně abstrahovaného kubizovaného tvaru (Bojovník 1959, 1963).
Marini byl vynikající portrétista a během svého života portrétoval řadu slavných osob (Stravinskij, Cará, H. Miller, Marc Chagall, Mies Van der Rohe).
Malba
Marini vystudoval malířství a maloval po celý život. Raná díla byla ovlivněna italskou renesancí, malíři 19. století , později kubismem a postimpresionisty. Jeho kresby souvisejí se sochařskou tvorbou a zachycují plasticitu a objemy postav. Grafické listy a malba jsou expresivní, charakteristické využitím sytých a jasných barev v plochách a kresbou v silných liniích. Figurální motivy se opakují – hlavy, ženské postavy, jezdec a kůň.
V sedmdesátých letech se Marini věnoval i tvorbě plakátů (Metropolitní opera, NY).
Hirshhorn Museum and Sculpture Garden in Washington
Menard Art Museum at Komaki-City, Aichi
Odkazy
Literatura
Marino Marini: Graphic Work and Paintings, 2013, by Marino Marini, Pietro Maria Bardi (Introduction), 96 pp, Barnes & Noble, ISBN978-1-258-77741-8
Marino Marini: Catalogue Raisonne of the Sculptures, 1998, 270pp, 535 ill., Skira editore, Milan with Marino Marini Foundation, Pistoia, ISBN978-88-8118-390-6
Marino Marini: L’opera completa, 1970, Read, H., P. Waldberg, and G. Lazzaro. Milan
Marino Marini, 1966, Šetlík J, Fára L, Odeon, Praha
Marino Marini, sculptor, 1958, Apollonio U, Edizioni del milione, Milan
_-_BEIC_6340602.jpg)
