Henri Laurens pocházel z rodiny bednáře a zprvu pracoval jako kameník a tvůrce ornamentálních dekorací na domech. Zároveň navštěvoval večerní kursy kreslení Père Perrina a roku 1902 se přestěhoval na Montmartre. Zde se později seznámil a oženil s Marthe Duverger, která byla modelem pro jeho rané práce. Marthe Laurens byla blízkou přítelkyní manželky Georgese Braqua, Marcelle.
Laurens onemocněl tuberkulózou kostí a ve věku dvaceti čtyř let se musel podrobit amputaci nohy. Po krátkém pobytu v uměleckém studiu La Ruche na Montparnassu se vrátil v roce 1911 na Montmartre a žil poblíž svého přítele Georgese Braqua.
Laurens se roku 1913 poprvé zúčastnil Salonu nezávislých a o dva roky později mu uspořádal první autorskou výstavu obchodník s uměním Léonce Rosenberg. V témže roce ilustroval sbírku básní svého přítele Pierre Reverdyho. Po válce spolu s ostatními moderními výtvarníky spolupracoval s Galerií Simon Daniela-Henry Kahnweilera a později pracoval přímo pro sběratele umění Jacquese Douceta a Charlese de Noailles, pro scénografa Jean-Michel Francka a na výpravách k baletním představením Sergeje Ďagileva. Roku 1938 putovala společná výstava Laurense, Picassa a Braqua po skandinávských městech (Oslo, Stockholm, Kodaň).
Henri Laurens, hrob, Montparnasse cimetiere
Od dvacátých let trávil část roku na venkově poblíž Marly a nechal se inspirovat přírodou. Během okupace Francie za druhé světové války žil v ústraní a kromě sochařství se věnoval také ilustracím. Roku 1950 se zúčastnil Benátského bienále, kde hlavní cenu za malbu obdržel Henri Matisse. Na protest, že Laurens nebyl oceněn za plastiku, věnoval mu polovinu své odměny. Laurens obdržel hlavní cenu za sochařství až roku 1953 na bienále v Sao Paulo.
Henri Laurens zemřel náhle na ulici v Paříži dne 5. května 1954 ve věku 69 let. Je pohřben na hřbitově na Montparnassu v hrobě nesoucím jeho plastiku La Douleur (Bolest).
Ocenění
Řád Čestné legie (odmítl převzít)
1953 Hlavní cena, bienále Sao Paulo
Dílo
Sochařská tvorba
Raná díla Henri Laurense, kam patří například portrét jeho ženy, byla ovlivněna Rodinem a jsou dnes ztracena nebo zničena. Později studoval díla francouzského románského a gotického sochařství a po roce 1911 si osvojil principy analytického kubismu a sestavoval kubistická zátiší a reliéfy.
Henri Laurens, Les OndinesHenri Laurens, Autumn (Tate Modern)Henri Laurens, Podzim, BerlínHenri Laurens, La Grande Musicienne
V letech 1914-1915 vytvořil sérii kubistických soch ze dřeva, kovu a polychromované sádry. Polychromie měla zrušit proměnlivé účinky světel a stínů a dát sochám jejich vlastní vyzařování. Námětem byla lidská figura nebo předměty typické pro kubistická zátiší jak lahev nebo kytara. Laurens přikládal prázdnému prostoru ve svých plastikách stejný význam jako plnému tvaru a postupně ho zdůrazňoval.
S jeho sochařskou tvorbou souvisejí koláže, kde při redukci plastik do plochy užil náhradou za dřevo, kov nebo sádru obyčejné materiály (elementy skutečnosti)[1] a polychromii soch nahradil kvašem (Láhev a sklenice, 1917)[2].
Kolem roku 1919 se vrátil k sochařství v kameni a předchozí kubistickou zkušenost a stylizovanou podobu černošských masek spojil v portrétech skládaných z rovných ploch, které se sbíhají v ostrých úhlech (Hlava mladé dívky, 1920). Z roku 1920 je jeho terakotová Mísa s hrozny (Compotier aux raisins).
Během následujících let Laurens postupně opustil kubismus a v souvislosti s novým tématem tvorby, stylizovanou ženskou postavou, se vrátil měkkým a plynulým křivkám a objemům. Jeho pozdní tvorba se vyznačuje nadsazenými a deformovanými tvary, které jsou výsledkem podvědomého záměru, řídí se potřebou rytmizovat objem a mají svůj protějšek v postkubistické malbě Pabla Picassa.
Malířská, scénografická a grafická tvorba
V letech 1917-1919 se zabýval leptem a ilustroval knihy Paula Derméea (Spirales, 1917). Roku 1924 byl autorem scénografie pro balet Dariuse MilhaudaLe Train bleu, ke kterému navrhla kostýmy Coco Chanel. Koncem dvacátých let opustil kubismus a v jeho kresbách se objevují studie ženské postavy (Sedící žena, Tate Gallery).[3] Krátce po válce vytvořil soubory barevných dřevorytů jako ilustrace ke knihám Theokritos, Les Idylles (1945, nakl. Tériade) Lúkianos, Loukios ou l’âne (1947, nakl. Tériade). Kolem roku 1950 se zabýval litografií.
Známá sochařská díla
1915 Le Clown, Moderna Museet, Stockholm
1918 Bouteille et verre, Tate Gallery
1918 Compotier aux raisins, Centre Georges Pompidou [4]
Anita Beloubek-Hammer: Henri Laurens 1885 - 1954. Bronzen, Steine und Arbeiten auf Papier. Katalog zur Ausstellung im Alten Museum Berlin vom 10. April bis 2. Juni 1991, Hrsg. Staatliche Museen zu Berlin, Nationalgalerie, Ausstellung und Katalog
Werner Hofmann, The Sculpture of Henri Laurens, New York 1970
Fernand Hazan (ed.), Nouveau dictionnaire de la sculpture moderne, Paris 1970, p. 166-168
Igor Zhoř, Hledání tvaru, 1967, Nakladatelství Mladá fronta Praha
