Ludvík II. Flanderský (francouzsky Louis de Male, nizozemsky Lodewijk van Male, 25. listopadu 1330 hrad Male – 30. ledna 1384 Saint-Omer)[2] byl hrabě z Flander, Rethelu, Nevers, krátce vévoda brabantský a ke konci života také hrabě z Artois a Burgundska. Byl nucen po mnoho let bojovat proti nepokojům ve vlastních zemích.
Byl jediným synem flanderského hraběte Ludvíka I. a Markéty, dcery krále Filipa V. Část mládí strávil kvůli nepokojům ve Flandrech na francouzském dvoře.
Otec zahynul v létě 1346 v bitvě u Kresčaku a anglický král doufal, že se mu podaří za novopečeného šestnáctiletého hraběte provdat svou dceru Isabelu a tím chtěl uzavřít anglicko-flanderské spojenectví. Ludvík ovšem nehodlal spojit svůj život s dcerou muže, který mu zabil otce a z dočasného vězení svých proanglicky naladěných pánů uprchl ke dvoru francouzského krále Filipa VI. Ten nelenil a urychleně jej oženil s Markétou, dcerou svého brabantského spojence. Svatba se konala 6. června či 1. července 1347 v Saint-Quentin.[2]
Roku 1355 zemřel nevěstin otec a Ludvík se zmocnil titulu brabantského vévody. Nebyl však schopen se prosadit proti švagrové Johaně a po dvou letech bojů roku 1357 uzavřeli oba soupeři mír. Ludvík získal jako odškodnění panství Mechelen a město Antverpy. Roku 1369 provdal svou dceru a dědičku za Filipa, bratra francouzského krále. O šest let později pomáhal zprostředkovat příměří mezi Anglií a Francií.[4]
Sám hrabě měl mnohaleté potíže ve vlastních zemích. Filip z Artevelde, syn Jakuba, který vedl nepokoje i proti Ludvíkovu otci,[6]se postavil do čela probíhající vzpoury, která vzplanula ve Flandrech a rozšířila se po celém Nizozemí. Roku 1379 se hraběti za podpory zetě Filipa podařilo potlačit povstání v Gentu. V květnu 1382 vzbouřená města Ludvíka porazila v bitvě u Beverhoutsveldu a vyhnala ze země. Požádal opět o pomoc svého zetě Filipa a ten se společně se svým královským synovcem definivně vypořádal se vzbouřenci v bitvě u Roosebeke. Následovalo ohromné plenění dobytých měst a Francouzi se tak pomstili za své ponížení u Courtrai roku 1302. Do Dijonu byly odvezeny jako válečná kořist i místní hodiny s orlojem.[7]
Hrabě Ludvík zemřel na počátku roku 1384 a po okázalém pohřebním ceremoniálu byl uložen k věčnému odpočinku v kolegiátním kostele svatého Petra v Lille.[pozn. 1] Dědičkou se stala dcera Markéta.