Q121326921
Q121326939
Leonor de Almeida Portugal de Lorena e Lencastre, 4. markýza de Alorna, 7. hraběnka de Assumar a hraběnka von Oeynhausen-Gravenburg (31. října 1750, Lisabon – 11. října 1839, tamtéž) byla portugalská básnířka a malířka, jejíž verše jsou poznamenány preromantickou senzibilitou.[1]
Jako příbuzná významného šlechtického rodu Távora, který byl obviněn z pokusu o atentát na portugalského krále Josefa I. roku 1758, byla spolu se svou matkou a sestrou devatenáct let internována v klášteře São Félix de Chelas v Lisabonu. Její prarodiče z matčiny strany byli popraveni.
V klášteře strávila většinu času studiem francouzských osvícenských filosofů jako byli Jean-Jacques Rousseau a Voltaire. Četla a psala poezii. Její verše z té doby jsou známy jako Poesias de Chelas. Pořádala zde také besedy, kterých se zúčastnili významní portugalští básníci té doby, stala se členkou neoklasicistického spolku Nova Arcádia a získala zde pseudonym Alcipe.[2]
Roku 1777 mohla na základě rozhodnutí královny Marie I. klášter opustit. Dva roky po propuštění se provdala za Carlose Pedra Maria Josého Augusta, původem německého hraběte z Oyenhausenu-Grevenburgu. Pobývala s ním ve Vídni a cestovala po Evropě. Seznamovala se s romantickými podněty v literatuře i v malířství. Roku 1804 byla za protinapoleonskou činnost poslána do vyhnanství do Londýna. Po návratu roku 1814 se její salóny staly ohnisky nových estetických idejí i centry obdivovatelů francouzských osvícenců a získala proto označení portugalská Madame de Staël.[2]
Její poezie propojuje klasicistní vlivy s romantickými a zahrnuje nejrůznější žánry včetně didaktických básní. Souhrnně byla vydána až po její smrti, a to roku 1844, v šesti svazcích jako Obras poéticas (Básnická díla). Rozsáhlé je také její dílo epistolární. Její báseň Recreações Botânicas (Zábavná botanika) svědčí o tom, že jako stoupenkyně osvícenské pedagogiky požadovala vzdělání i pro ženy.[3]