Lüneburské vřesoviště (německyLüneburger Heide) je území v Dolním Sasku. Leží 30 kilometrů od Lüneburgu. Jde o první evropské velkoplošné chráněné území vyhlášené mimo vysokohoří či daleký sever. Slouží k ochraně biodiverzity, vědeckému výzkumu, řízené péči, osvětě i rekreaci.[1]
Území bylo osídleno již v neolitu, což dokládají mohyly a pohřebiště. V rámci rezervace stojí 8 větších sídlišť a dalších 10 dvorců, které obklopuje zeleň vysázená jako ochrana před požáry. V období 3000 př. n. l. bylo území porostlé souvislými lesy, kde převažovaly březovédoubravy, které lidé později káceli a vypalovali. Jejich místo zaujal vřes, který se zde již předtím omezeně vyskytoval. Do poloviny 18. století se tu podle historických map rozkládala rozlehlá území porostlá vřesem a místy jalovci. V polovině 19. století byla vřesoviště likvidována zemědělstvím a vysazováním monokultur jehličnanů. Na počátku 20. století se začalo se záchranou zbytků původní podoby.[1]
V roce 1909 byl založen soukromý spolek Verein Naturschutzpark, o rok později se začal věnovat Lüneburskému vřesovišti, zakoupil pozemky kolem Wilseder Bergu a získal i další pozemky. V roce 1911 byly hranice chráněného parku uznány státem, který zde o deset let později vyhlásil přírodní rezervaci. Na jihozápadním okraji rezervace v roce 1938 Luftwaffe postavila polní letiště, což narušilo terén i ekosystémy. Byl zde pohřben říšský vůdce SS, Heinrich Himmler. V dubnu 1945 jej zabralo britské vojsko a plochu 3 000 ha používalo jako tankodrom. Britové území opustili na počátku 90. let po protestech ochránců i veřejnosti. Nová výstavba je regulována, žije zde 1500 stálých obyvatel. Chráněny jsou stavební památky lidové architektury.[1]
Lüneburské vřesoviště je součástí Severoněmecké nížiny. Leží mezi řekami Aller a Labe. Geologický podklad oblasti tvoří ledovcové usazeniny. Stejně se nazývá i zdejší chráněné území, které se rozkládá kolem nejvyššího bodu Wilseder Berg (169 m n. m.).[1]
Přírodní park Lüneburger Heide zaujímá plochu o rozloze 107 000 ha, v něm se nachází stejnojmenná řízená přírodní rezervace mezinárodní kategorie IV o velikosti 23 400 ha. Ochranářskou péči stále řídí Verein Naturschutzpark, který vlastní či si pronajímá třetinu rezervace 8 500 ha, z čehož 5 100 ha pokrývají vřesoviště. O vřesoviště se pečuje pomocí metod tradičního hospodaření – pastvou, vypalováním přestárlých porostů a seškrabáváním s vrstvou humusu, který brání obnově vřesu. K opylení se chovají roje včel. Vřesoviště vznikla a jsou udržována právě pastvou. Rohaté ovce plemene Heidschnucke spásají vřes a brání růstu dřevin, jejich činnosti odolá jen pichlavý jalovec. Dříve docházelo k odvodňování bažin, v rámci obnovy se meliorační struhy zasypávají a kácejí se i nalétané dřeviny. V minulosti se tu těžila rašelina, ale těžba ustala, aby podloží nebylo narušeno. Imise do vřesovišť přinášejí množství dusíku, který pomáhá v růstu některým trávám (např. metlička křivolaká). V boji s těmito nežádoucími druhy pomáhá vypalování a seškrabávání.[1]
Flóra
Nacházejí se zde rostlinná společenstva nízkých keříčků s převládajícím vřesem obecným. Na živiny bohatších stanovištích rostou spolu s ním kručinka chlupatá (Genista pilosa) a kručinka anglická (Genista anglica). Na méně osluněných místech se nacházejí borůvky, brusinky a šicha černá (Empetrum nigrum). Na suchých místech prorůstá dutohlávka a mech ploník. Na vlhčích místech a rašeliništích se daří trávě jménem bezkolenec modrý (Molinia caerulea).[1]
Každý rok oblast navštíví 4 miliony turistů. Sezona vrcholí v srpnu a září, kdy místní vřesoviště dosahují největšího květu.[2] Pro návštěvníky je zde připraveno sedm naučných stezek (v délce od 1,5 do 7,2 km). Informační a vzdělávací střediska se nacházejí v šesti historických budovách.[1]
