Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata (Linné, 1758)) je obojživelník z čeledi kuňkovití. V Česku se jedná o ohrožený druh žab.
Vědecká synonyma
Bombina igneus brevipes (Blasius, 1839)
Bombina maculatus (Gistel, 1868)
Bombina salsa var. csikii (Fejérváry, 1922)
Bombina variegata csiki (Fejérváry, 1922)
Bombina variegata gracilis (Bolkay, 1929)
Bombinator brevipes (Blasius, 1839)
Popis
Samec a samice při páření
Dosahuje velikosti 5 cm. Svrchu má hnědavou až šedozelenou barvu. Kůže je typicky bradavičnatá, přičemž bradavičky jsou hrubé na pohled i na dotek. Na hřbetě těla jsou kožní bradavičky zakončeny výrazným černým trnem na vrcholu. Hlavu má plochou, širokou a okrouhlou. Není viditelný ušní bubínek. Oční zornice jsou většinou srdcovitého či trojúhelníkovitého tvaru.
Zbarvení svrchní strany těla se liší podle místa výskytu; nejčastěji je šedé, olivově zelené nebo hnědé, může být i více do zelena. Celkově bývá kuňka žlutobřichá spíše světlejší než kuňka ohnivá. Břicho je strakaté, žluté a černé (někdy žluté a šedé nebo tmavošedé). Základní a převažující je žlutá barva (často výrazně více než 50% pokrytí břicha). Tmavé skvrny na břiše jsou posety drobnými bílými tečkami, ovšem jen řídce (na rozdíl od kuňky ohnivé).[2]
Samec kuňky žlutobřiché je menší než samice, má však silnější končetiny. V období páření se samcům objevují mozoly na vnitřní straně předloktí a na třech vnitřních prstech. Samci kuňky mají na rozdíl od samic tzv. rezonátor, který používají v době páření.[2]
Hlas tohoto obojživelníka zní velmi příjemně. Jedná se o poměrně tiché „ung“ nebo „uh“. Můžeme pozorovat zajímavě vypadající srdcovitou zornici oka.[3]
Kuňka žlutobřichá při pohledu shora
Ekologie
Typickém místem výskytu a rozmnožování jsou malé dočasné vodní plochy. Může se jednat i o vyjeté koleje na nezpevněných lesních cestách. Ve větší oblibě má raději vyšší polohy – od 250 do více než 1 200 m n. m. Pro kladení svých vajíček upřednostňuje prosluněná nezastíněná místa. Tato žabka je aktivní ve dne i v noci. Pokud ji zpozorujeme ve dne, často leží ve vodě nebo odpočívají na mělčině u břehu. Plave krátkými tempy. Velmi často se potápí. Pokud je vyrušena, ukryje se v bahně. Právě zde ji poslouží její svrchní zbarvení jako maskování. V případě nebezpečí na souši zaujme výstražný postoj (zvedne přední a zadní nohy, prohne hřbet) a odhalí odstrašující zbarvení břicha. Jedná se o varovný signál, který upozorňuje, že je tento živočich nejedlý. Vylučovaný kožní sekret je žíravý a může způsobit alergickou reakci. Dráždí ústní sliznici a působí odporně.
Zimu přečkává v bahně ve vodě nebo na souši zahrabaná v zemi.[4]
Výskyt a rozšíření
Jedná se výhradně o evropský druh. Vyskytuje se na západ od Francie až po karpatský masiv a od středního Německa a jižního Polska, dále Itálie a Balkán. Žije tedy také v České republice.
Její populace je široce roztroušená v sekundárních biotopech – např. kamenolomy, pískovny, štěrkovny a těžiště jílu, které jsou zaplavené mělkou, příliš nezarostlou vodou. Na Moravě jsou její populace výrazně rozšířenější a méně ohrožené než česká populace. Kuňka žlutobřichá byla také zaznamenána v Blovicích u Plzně, kde kvůli její přítomnosti bylo zastaveno bourání staré cihelny a v současné době se zde nesmí cokoliv stavět ani upravovat terén.
Ohrožení
Během posledních třiceti let došlo ve Středních Čechách k úbytku o 90 %. Tato kuňka dokáže snést i silné organické znečištění vody. Hlavní příčinou mizení celých populací je devastace prostředí – velkoplošná aplikace biocidů, mizení a intoxikace vhodných stanovišť. V lesích je na vině používání těžké mechanizace a úpravy cest štěrkováním a asfaltováním. Dalším faktorem je zřizování skládek v místě bývalých lomů.
V České republice se jedná o silně ohrožený druh dle vyhlášky č. 395/1992 Sb.
Rozmnožování
Na jaře samci vydávají charakteristické volání. Přitom si udržují přibližně 50cm odstup. V případě přiblížení jiného samečka se jej „majitel území“ pokouší odstrčit zadníma nohama. Podle sborového volání samečků samičky snadno najdou místo rozmnožování. Samičku připravenou k rozmnožování sameček pomocí hrbolků na prstech a předloktích pevně obejme v oblasti beder (tzv. amplexus inguinalis). Sameček poté oplodní asi 150 vajíček, které samička klade jednotlivě či v malých shlucích na vodní rostlinstvo, kousky větví nebo kameny. Samice se mohou během léta rozmnožovat i několikrát. Naděje vajíček a pulců na přežití v malých nestálých vodních nádržích se tak velmi zvyšuje. Pulci se líhnou přibližně po dvou týdnech. Po dvou měsících se promění v malé žabky. Ve druhém až třetím roce života dochází k pohlavní dospělosti.
