Kulturní dům (zkratka KD, lidově kulturák) je název kulturně osvětového zařízení, zavedený po únoru 1948. Stavby kulturních domů se staly základnou pro politickou agitaci, osvětovou činnost a v dobovém slovníku nedílnou součástí budování vyspělé socialistické společnosti. Kulturní domy se měly stát součástí kulturní vybavenosti obcí a zároveň jejich dominantou. KSČ plánovala, že osvětová činnost postupně přejde na společenské organizace sdružené v Národní frontě, na národní výbory, orgány ROH či Jednotná zemědělská družstva.[1]
V letech 1959-1989 sloužily kulturní domy k organizování kulturních, uměleckých a společenských akcí (např. hromadné oslavy svátku MDŽ, plesy, taneční zábavy, koncerty, divadelní představení), k propagandě socialistických myšlenek (schůze politických organizací, oslavy státních svátků), kulturně zájmové činnosti (např. folklórní soubory, akce PO SSM), měly reprezentovat obce a nahradit jejich dominanty kostelů, přičemž se staly příjmovou složkou státního rozpočtu.[1]
Historie
Se zakládáním celé řady spolků v druhé polovině 19. století vznikla také potřeba společných potkávacích prostor a center k uspokojování kulturních potřeb, které byly v každé obci rozdílné. V únoru 1948, kdy došlo k oficiálnímu převzetí moci komunisty a kdy se započalo s budováním socialismu, došlo také na budování veřejných staveb, sloužících socialistické kultuře. Kulturní dům se měl podle komunistických plánovačů stát společenským a klubovým střediskem pro všechny obyvatele vesnice či města. Základní funkcí KD bylo naplňování osvětové práce, která se stala „součástí budování vyspělé socialistické společnosti”.[1]
Definování osvětové práce a kulturního domu
Základním stavebním kamenem se stal zákon č. 52/1959 Sb. O osvětové činnosti, následně pak Usnesení vlády č. 3 z roku 1961, které rozpracovalo zásady rozvoje, úprav a výstavby kulturních zařízení klubového typu (KD). To celé dotvářela československá státní norma č. 73 5252 „Projektování kulturních domů“. Výsledkem normovaných staveb KD mělo dojít k celostátnímu sjednocení a k vytvoření podkladu pro typizaci. Zároveň stanovila kategorie KD.[1]
Podle umístění
vestavěné KD
přistavěné KD k budově jiného účelu
samostatné KD
Podle velikosti sálů
kategorie I. – do 100 sedadel
kategorie II. – od 101 do 400 sedadel
kategorie III. – nad 401 sedadel
Podle charakteru
v sídlištích všeho druhu
v rekreačních oblastech
Československá státní norma - projektování kulturních domů
Univerzální typ kulturního zařízení - kulturní dům
Kulturní zařízení klubového typu, přičemž zahrnuje základní organizační jednotky jako osvětovou besedu, závodní klub ROH, dům kultury ROH, kulturní a společenské středisko, družstevní klub JZD.
Víceúčelový typ kulturních zařízení - parky kultury a oddechu
Kulturní zařízení, které svým působením a vybavením stanovuje předpoklady k rozvoj krátkodobé rekreace a ke kulturnímu oddechu obyvatel velkých měst. Soustřeďuje nejrůznější formy kulturních osvětových a uměleckých pořadů, aktivního odpočinku, společenské zábavy a vzdělání.
Krasický, Antonín; Občanské stavby: stavby pro výchovu, vzdělání a kulturu; VUT, Brno, 1988; str. 138-143
Literatura po roce 1989
Zdeněk Jírový: Osvětou k svobodě. Praha: Nipos, 2005
Knapík, J.: Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948-1967. Praha 2011
Knapík, J., Franc, M.: Volný čas v českých zemích 1957-1967. Praha 2013
Knapík, J.: V zajetí moci: Kulturní politika, její systém a aktéři 1948-1956
Odkazy
Reference
↑ abcdMarie Novotná: Fenomén kulturních domů na Hodonínsku (se zaměřením na obec Čejkovice), sonda do historie kulturních domů v období socialismu, dipl. práce 2011