Keříčkovcovití (Clariidae) jsou čeleď sumců, k dubnu 2025 zahrnují celkem 16 rodů.[1] Jde o sladkovodní a někdy též brakické ryby, jejichž areál přirozeného výskytu zahrnuje Afriku a jižní a západní části asijského kontinentu, přičemž zasahuje až na Jávu a Filipíny.[2]
Keříčkovcovití mají dlouhé a protáhlé tělo a vynikají velmi dlouhou základnou hřbetní ploutve, jež většinou zahrnuje více než 30 paprsků. Ocasní ploutev je zaoblená a někdy splývá s hřbetní ploutví. U některých keříčkovcovitých, konkrétně u afrických rodů Gymnallabes, Channallabes a Dolichallabes, došlo ke zmenšení či ztrátě prsních a břišních ploutví. Na hlavě vyrůstá osm vousků, oči jsou u některých druhů zmenšené, nebo zcela redukované. Důležitým rysem keříčkovců je přítomnost přídatných dýchacích organů odvozených od žaberních oblouků.[3][4]
Keříčkovcovití jsou dobře přizpůsobeni životu v na kyslík chudých vodách – díky přídatnému dýchacímu orgánu mohou dýchat vzduch, což je užitečná adaptace zejména pro život v afrických močálech.[5] Keříčkovci se dokonce zvládají pohybovat i po souši, s maximální rychlostí asi 5 metrů za minutu.[3] Některé druhy se zahrabávají do substrátu, toto chování se pojí s redukcemi prsních a břišních ploutví i očí.[2] Zrak zcela ztratili indičtí jeskynní keříčkovci rodu Horaglanis.[6]
Keříčkovcovití patří mezi hospodářsky důležité ryby, keříčkovec červenolemý (Clarias gariepinus) byl od 70. let 20. století vysazen do rybích chovů po celém světě.[7] Mezi nebezpečné invazní druhy patří keříčkovec žabí (Clarias batrachus), sumec populární mezi akvaristy.[8] Několik druhů s malým areálem rozšíření je naopak ohroženo vyhubením. K dubnu 2025 bylo celkem 5 druhů považováno za kriticky ohrožené, včetně keříčkovce východoafrického (Xenoclarias eupogon) z Viktoriina jezera.[9]