Karel Rusov

Generálplukovník Ing. Karel Rusov
Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1971 – 1990
Náčelník GŠ ČSLA
Ve funkci:
1968 – 1979
PředchůdceOtakar Rytíř
NástupceMiloslav Blahník
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ
Narození21. listopadu 1924
Horní Újezd
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtíkvěten 2013 (ve věku 88 let) nebo 30. dubna 2013 (ve věku 88 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Profesepolitik
OceněníŘád práce (1974)
Řád Vítězného února (1984)
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Rusov (rozený Karel Russvurm; 21. listopadu 1924 Horní Újezd[1] – 30. dubna 2013[2] Praha[3][4][5]) byl český a československý generál, náčelník generálního štábu ČSLA, politik Komunistické strany Československa a poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za normalizace.

Biografie

Vystudoval učňovskou obchodní školu. Za druhé světové války byl totálně nasazen v Mnichově. Vojenskou základní službu nastoupil v letech 1945–1947 u pěšího pluku 24 ve Znojmě. Jako absolvent školy pro důstojníky pěchoty v záloze byl přijat na Vojenskou akademii v Hranicích. V roce 1949 se stal po ukončení hranické akademie důstojníkem československé armády. Slavnostně vyřazen byl 17. července 1949 v hodnosti poručíka.[6] Prvním působištěm byl Lipník nad Bečvou, kde zastával funkci velitele čety lipnických akademiků. Na nadporučíka byl povýšen 1. října 1950. V letech 1951–1955 byl posluchačem Vojenské akademie Michaila V. Frunzeho v Moskvě.[7] Během 1. poloviny 50. let působil na operační správě Generálního štábu. Ve 2. polovině dekády byl náčelníkem štábu a velitelem 2. motostřelecké divize v Sušici. V letech 1960–62 Absolvoval Vojenskou akademii Klimenta J. Vorošilova v Moskvě. V 60. letech zastával post náčelníka štábu a velitele 4. armády v Táboře a byl povýšen 17. října 1964 na generálmajora. V roce 1967 byl jmenován generálním inspektorem ČSLA a byl povýšen 4. října 1967 na generálporučíka. Jeho vojenská kariéra vyvrcholila za normalizace, kdy 3. října 1972 byl povýšen na generálplukovníka. V letech 1969–1979 byl členem Rady obrany státu.[8] V letech 1968–1979 zastával post náčelníka generálního štábu ČSLA, od roku 1979 byl pak až do roku 1989 prvním zástupcem ministra národní obrany ČSSR. V červenci 1979 byl jmenován zmocněncem vlády pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk v ČSSR. Od roku 1981 člen ÚV KSČ. V roce 1974 mu byl udělen Řád práce, roku 1984 Řád Vítězného února.Od září 1989 byl ustanoven do funkce čs. vojenského a leteckého přidělence v Německé demokratické republice se sídlem v Berlíně[9]. V březnu 1990 odešel do výslužby.[zdroj?]

Angažoval se i v nejvyšších úrovních komunistické strany během normalizace. XV. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. XVI. sjezd KSČ a XVII. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil.[5][10][11][12]

Ve volbách roku 1971 zasedl do české části Sněmovny národů (volební obvod č. 24 – Cheb–Tachov, Západočeský kraj). Mandát získal i ve volbách roku 1976 (obvod Cheb–Tachov), volbách roku 1981 (obvod Cheb–Tachov) a volbách roku 1986 (obvod Karlovy Vary). Ve FS setrval do ledna 1990, kdy rezignoval na svůj post v rámci procesu kooptace do Federálního shromáždění po sametové revoluci.[13][14][15][16][17]

Vyznamenání

Odkazy

Reference

  1. ↑ Karel Rusov [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-04-22]. Dostupné online. 
  2. ↑ BARTOŠ, MINAŘÍK, ŠRÁMEK, Václav, Pavel, Pavel. Galerie náčelníků Generálního štábu. Vojenstvi.cz [online]. on-line [cit. 19.12.2015]. Dostupné online. 
  3. ↑ Zemřel Karel Rusov [online]. slovanskyvyborcr.cz [cit. 2013-06-04]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  4. ↑ Umrel generál Karel RUSOV [online]. kgsr.sk [cit. 2015-08-24]. Dostupné online. (slovensky) 
  5. ↑ a b Galerie náčelníků Generálního štábu [online]. armada.vojenstvi.cz [cit. 2015-12-11]. Dostupné online. 
  6. ↑ TOMEK, PEJČOCH, Prokop, Ivo. Černá kniha sovětské okupace. Praha: Svět křídel, 2015. 384 s. ISBN 978-80-87567-73-9. 
  7. ↑ KOLEKTIV AUTORŮ. Československá armáda 7. Praha: AVIS, 2008. 257 s. Kapitola 11, s. 239. 
  8. ↑ Ilustrovaný encyklopedický slovník III. díl, P-Ž. 1. vyd. Praha: ACADEMIA, 1982. 976 s. S. 166. 
  9. ↑ STEHLÍK, Eduard. Srdce armády. Praha: AVIS, 2004. 95 s. ISBN 80-7278-220-7. Kapitola Osmašedesátý, s. 72. 
  10. ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-04-22]. Dostupné online. 
  11. ↑ Poslanci Federálního shromáždění. Rudé právo. Prosinec 1971, roč. 52., čís. 284, s. 3. Dostupné online. 
  12. ↑ Translations on Eastern Europe, 1976 [online]. dtic.mil [cit. 2012-04-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-04-08. (anglicky) 
  13. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-04-22]. Dostupné online. 
  14. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-04-22]. Dostupné online. 
  15. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-04-22]. Dostupné online. 
  16. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-04-22]. Dostupné online. 
  17. ↑ Příloha k usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění č. 93/1971 Sb. [online]. mvcr.cz [cit. 2012-04-21]. Dostupné online. 
  18. ↑ Válka.cz, Medaile Za upevňování přátelství ve zbrani
  19. ↑ Válka.cz, Za zásluhy o ČSLA
  20. ↑ Válka.cz, Medaile 30 let SNB
  21. ↑ Válka.cz, Jubilejní medaile 60 let ozbrojených sil SSSR
  22. ↑ Válka.cz, Medaile Za upevňování bojového přátelství
  23. ↑ Válka.cz, Medaile bratrství ve zbrani
  24. ↑ Válka.cz, Medaile Za upevňování přátelství v zbrani
  25. ↑ Válka.cz, Medaile 30. výročí Revolučních ozbrojených sil

Externí odkazy

Strategi Solo vs Squad di Free Fire: Cara Menang Mudah!