Syn dělníka Josefa Hlaváčka (jenž se potýkal s alkoholismem) a matky Antonie, rozené Zemanové.[1] V letech 1885-1892 vystudoval reálnou školu. Nedokončil studium francouzského jazyka a literatury na Karlově univerzitě, již studoval dva roky. Za svého života se příliš neprosadil a celý život bojoval s finančními problémy. Působil též jako zakládající člen a první předseda sokolské organizace v Praze-Libni. V časopise Sokol publikoval texty básnické, ale věnoval se i tématům, jako byly metodika tělesného cvičení, organizační a ideové otázky sokolství vůbec. Bydlel ve Staré Libni v dnešní Podlipného ulici nedaleko křižovatky se Zenklovou ulici v místě zvaném U Kříže, je zde umístěna jeho pamětní deska. Neměl stálé zaměstnání, pouze příležitostné honoráře; též ho podporovala jeho rodina.[3] Zkraje zimy 1895 nastoupil vojenskou službu v Praze, ale brzy byl odeslán byl do italského Tridentu. Vojnu Hlaváček nesnášel dobře jak zdravotně, tak mentálně, naštěstí byl právě ze zdravotních důvodů předčasně propuštěn do civilu už v březnu 1896.
Jeho jedinou a celoživotní láskou byla o něco starší libeňská učitelka Marie Balounová. Jejich korespondence byla knižně vydána roku 1926 a vyplývá z ní, že byl v tomto vztahu v určité submisivní poloze. Jejich vztah byl pro Hlaváčka naplněn nejistotou a strachem. Jistě také vnímal to, že láska k Marii znamená odklon od vlastní rodiny. Jeho zodpovědnost tak byla vystavena neustálým pochybám, zda rodinu svým odchodem nezrazuje a nenechává napospas násilnickému otci. Balounová Hlaváčka přežila o celých padesát let.
Zemřel na tuberkulózu, jež se u něj začala výrazně projevovat v únoru 1898, kvůli obecně chatrnému zdraví byl předčasně propuštěn z vojny ještě předtím (snad kvůli srdeční vadě, o niž se jednou zmínil v korespondenci se S. Przybyszewskim). Jeho nejbližší přátelé z okruhu Moderní revue organizovali finanční i jinou pomoc, aby zachránili jeho život, ale marně. Je pohřben na libeňském hřbitově.[5]
Spisy
Pro jeho sbírky je typická hudebnost.
Sokolské sonety (1895)[6] – První básnická sbírka. Většinou se jedná o apelativní verše, ale jsou zde i dekadentní a impresionistické rysy. Časopis Sokol sbírku vřele přijal, ne tak Moderní revue, v níž byla vyčítavě odmítnuta.
oslava sokolského sletu
Pozdě k ránu (1896)[6] – Sbírka je zajímavá svoji zvukovou stavbou a melodií – tohoto dosahuje opakováním slov a zvláštním rýmem. V těchto básních se snaží čtenáři vsugerovat nějakou náladu, využívá k tomu zvuku slov. Často ukazuje neskutečnou krajinu v době přechodu dne a noci. Básně jsou melancholické a smutné. Sbírka je typickou ukázkou českého symbolismu;
báseň Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji[7]
Mstivá kantiléna[8] – Básně jsou psány z pohledu člověka, který je ponechán napospas hladu. Symbol nachází v postavách tzv. Geusů – tj. zchudlých potomků nizozemské šlechty ze 16. století.
↑FORST, Vladimír. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, H-J. Praha: Academia, 1993. ISBN80-200-0345-2. Kapitola Karel Hlaváček.
↑DANČEVOVÁ Rumjana a kolektiv. Karáskova galerie. České výtvarné umění na přelomu 19. a 20. století a první poloviny 20. století ve sbírce Karáskovy galerie. Praha: Památník národního písemnictví, 2012. 189 s. ISBN978-80-87376-01-0. S. 98.
Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 566–567.
.jpg)
.jpg)
