Jukio Mišima

Jukio Mišima
Jukio Mišima (leden 1955)
Jukio Mišima (leden 1955)
Rodné jméno平岡 公威
Narození14. ledna 1925
Tokio
Japonské císařstvíJaponské císařství Japonské císařství
Úmrtí25. listopadu 1970 (ve věku 45 let)
Tokio
JaponskoJaponsko Japonsko
Příčina úmrtípobodání
Místo pohřbeníHřbitov Tama (35°41′7″ s. š., 139°30′35″ v. d.)
Alma materPostgraduální školy práva a politologie a Právnická fakulta Univerzity v Tokiu
Povoláníspisovatel, prozaik, romanopisec, dramatik, scenárista, básník, esejista, překladatel, kritik, divadelní herec, filmový herec, filmový režisér, divadelní režisér, model, politický aktivista, státní úředník a povídkář
RodičeAzusa Hiraoka a Šizue Hiraoka
Manžel(ka)Jóko Hiraoka (1958–1970)
DětiNoriko Hiraoka
Ličiró Hiraoka
PříbuzníČijuki Hiraoka a Micuko Hiraoka (sourozenci)
Kódži Tomita (zeť)
Kenkó Haši (strýc)
Nacu Hiraokaová (babička z otcovy strany)
Sadataró Hiraoka (dědeček z otcovy strany)
Kenzó Haši (dědeček z matčiny strany)
Takiči Hiraoka (praděd z otcovy strany)
Iwanodžó Nagai (praděd)
Kendó Haši (praděd)
Naojuki Nagai (prapraděd z otcovy strany)
Joritaka Macudaira (prapraděd)
Noritada Macudaira (praprapraprarodič)
Jorisuke Macudaira (praprapraprarodič)
Mandžiró Hiraoka (prastrýc)
Acuši Ója (prastrýc)
Významná dílaZlatý pavilón
Zpověď masky
Hódžó no Umi
Šiosai
Gogo no eikó
… více na Wikidatech
OvlivněnýMurasaki Šikibu
Mimei Ogawa
August Strindberg
Raymond Radiguet
Ihara Saikaku
… více na Wikidatech
OceněníCena Šinčóšy za literaturu (1954)
Divadelní cena Kišida (1955)
Cena Jomiuri (1956 a 1961)
Jomiuri Uiikurii (1958)
Umělecká cena Mainiči (1964)
ACA National Arts Festival (1965)
Golden Arrow Award
… více na Wikidatech
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob Jukiho Mišimy

Jukio Mišima (japonsky 三島由紀夫, Mišima Jukio, vlastním jménem Kimitake Hiraoka, japonsky 平岡公威, Hiraoka Kimitake; 14. ledna 1925 Tokio25. listopadu 1970 Tokio) byl japonský spisovatel, na Západě se proslavil svou rituální sebevraždou seppuku.

Život

Narodil se v Tokiu, jeho otec Azuma Hiraoka byl vládní úředník. V dětství ho vychovávala babička Nacu, která měla uzurpátorské sklony a malému chlapci neustále zdůrazňovala jeho „samurajský” původ. Podle některých životopisců právě jeho babička ovlivnila jeho fascinaci smrtí, která se projevila v jeho dílech; svůj čas musel obvykle trávit v jejím pokoji a zřídka kdy mu dovolila hrát si venku (odůvodňovala to chlapcovým chatrným zdravím), hrát si směl pouze s pečlivě vybranými dívkami ze sousedství, a tak si v raném dětství osvojil ženskou řeč a dívčí chování. Ve dvanácti letech se vrátil do domácnosti svých rodičů, kde se ho snažil přísně vychovávat jeho otec, který mu naplánoval kariéru úspěšného právníka. Z tohoto důvodu zaujímal nepřátelský postoj k Mišimovým literárním pokusům, chlapec proto psal tajně s podporou své matky.

Chlapec v šesti letech vstoupil na základní školu elitního vzdělávacího zařízení Gakušúin, ve dvanácti letech postoupil v rámci Gakušúinu na nižší střední školu. Již v prvním ročníku uveřejňuje své první básně a krátce na to i první povídky ve školním časopise Hodžinkai zašši, jeho příspěvky ihned vyvolaly v Gakušúinu značnou pozornost. Mladého autora inspirovali např. Rainer Maria Rilke, Oscar Wilde a japonští klasici. Jeho první významná novela, vysoce metaforický příběh o sepětí mezi zemřelými předky a žijícími lidmi Hanazakari no mori (Rozkvetlý les) byla na doporučení jeho učitele literatury Fumia Šimizua publikována v roce 1942 v prestižním literárním magazínu Bungei-Bunka (Literární kultura) a v roce 1944 se stala titulním příběhem sbírky kratších próz publikovaných v knižní podobě. Na doporučení Šimizua, který se domníval, že vzhledem k chlapcovu mládí by bylo vhodné skrýt jeho totožnost, uveřejnil Rozkvetlý les pod pečlivě zvoleným literárním pseudonymem Jukio Mišima, který od této chvíle používal do konce života. V roce 1946 na doporučení spisovatele Jasunariho Kawabaty vychází v literárním časopise Ningen (Člověk) Mišimova povídka Cigareta (Tabako), kde popsal, jak sportovně založení spolužáci elitní školy pohrdají chlapcem s literárními zájmy, tento příběh v roce 1954 inspiroval i významnou povídku Ši wo kaku šónen (Chlapec, který píše verše).

V roce 1945 byl těsně před koncem války povolán do vojenské služby, armádní lékař ale zaměnil jeho akutní respirační onemocnění doprovázené vysokými teplotami za tuberkulózu a označil jej za neschopného vojenské služby. Po absolvování střední školy vstoupil na přání svého otce na právnickou fakultu Tokijské univerzity, kde promoval v roce 1947. Jeden rok pak pracoval na ministerstvu financí, poté se ale rozhodl, že se nadále bude věnovat výlučně literatuře. Po několika časopisecky publikovaných povídkách vydal v roce 1946 román Zloději (japonsky 盗賊, Tózoku) o sebevraždě dvou mladých aristokratů.

Slávu mu ovšem získal až velmi úspěšný román s autobiografickými prvky Zpověď masky (japonsky 仮面の告白, Kamen no kokuhaku) z roku 1949, v němž líčí dětství a dospívání chlapce, který trpí kvůli své odlišnosti od většinové společnosti. Dále psal velmi populární eseje, novely a povídky a také divadelní hry, včetně her pro tradiční divadla kabuki a . Jeho dílo bylo velmi populární i v Evropě a Americe. Často ve svých dílech využíval aktuálních událostí. Byl třikrát považován za kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu, ale nikdy ji neobdržel.

Od roku 1955 se věnoval posilování a kendó, nesouhlasil totiž s tím, že intelektuálové kladou tak malý důraz na cvičení svého těla. V roce 1967 podstoupil vojenský výcvik a založil svou „soukromou armádu” Tatenokai (Společnost štítu), která měla střežit japonské hodnoty.

V roce 1958 si vzal ženu jménem Jóko Sugijama, měl s ní dvě děti, dceru Noriko (* 1959) a syna Iičiróa (* 1962).

Hrál také v několika filmech režiséra Jasuzó Masamury, poprvé ve filmu Afraid to Die z roku 1960, Black Lizard (1968) a Hitokiri (1969). V roce 1965 podle vlastního scénáře založeného na stejnojmenné povídce natočil krátký černobílý film Láska k vlasti (Júkoku), v němž ztvárnil roli poručíka Císařské armády, který spáchá seppuku.

V roce 1970 se se čtyřmi členy Tatenokai zabarikádoval na velitelství japonských Sil sebeobrany (Džietai). Přivázali tamního velitele k židli a Mišima ve svém proslovu vyhlásil požadavek návratu moci císaři. Po svém proslovu spáchal rituální sebevraždu seppuku.

Dílo

Mišima napsal čtyřicet románů, více než šedesát divadelních her (kromě moderního divadla psal i hry pro tradiční divadla nó a kabuki), dvacet svazků povídek, dvacet svazků esejí i filmový scénář. Je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů poválečné japonské literatury.

K jeho hlavním tématům patří fascinace smrtí a důraz na tradiční japonské hodnoty. Většina jeho děl je situována do 20. století a vynikají bohatým metaforickým stylem.

České překlady

V češtině vyšly Mišimovy romány Zlatý pavilon (japonsky 金閣寺, Kinkakudži, 1956) v roce 1998 v nakladatelství Brody a Zpověď masky (japonsky 仮面の告白, Kamen no Kokuhaku, 1949) v roce 2019 v nakladatelství Rubato. Oba romány vyšly v překladu Kláry Macúchové. Román Zlatý pavilon, který s celou řadou literárních a náboženských narážek novelizuje reálné události zapálení chrámu Kinkakudži psychicky nemocným mnichem v roce 1950, zajistil autorovi díky anglickému překladu Ivana Morrise světovou slávu a počítá se k jeho nejlepším dílům.[1][2] Ve Světové literatuře vyšla v roce 1996 v překladu Kláry Macúchové novela Láska k vlasti (japonsky 憂国, Júkoku, 1966).

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Yukio Mishima na anglické Wikipedii.

  1. WEBER, Michael. Mišima, Jukio: Zlatý pavilon (1). iLiteratura.cz. 2004-07-09. Dostupné online [cit. 2017-02-26]. 
  2. WEBER, Michael. Mišima, Jukio: Zlatý pavilon (2). iLiteratura.cz. 2004-07-09. Dostupné online [cit. 2017-02-26]. 

Externí odkazy

Strategi Solo vs Squad di Free Fire: Cara Menang Mudah!