Narodil se do rodiny divadelníků, otec byl ochotník a matka pocházela rodiny Faltysů z Klánovic (viz Josef Faltys), kteří provozovali kočovnou společnost. Odmalička měl hudební talent, zpíval, hrál na několik hudebních nástrojů a účinkoval ve školním orchestru. Během vojenské služby založil Jiří Grossmann s Miloslavem Šimkem a Karlem Černochem hudební soubor. Byla mu zde poprvé diagnostikována Hodgkinova choroba, která byla v té době prakticky neléčitelná, a kvůli tomu byl propuštěn do civilu a k souboru se již nevrátil. V té době také potkal svou budoucí manželku Janu Bonhardovou. Hlásil se na filozofickou fakultu, tam ho ale nevzali, a tak začal studovat na stavební fakultě ČVUT. Během studií na stavební fakultě, kterých později zanechal, hrál na kontrabas a zpíval v kapele Dixie Party a později hrál po večerech v klubu Olympik.[1][2][3]
S Miloslavem Šimkem se začal scházet v kavárně a psát spolu své první společné povídky a hry. Sedávali zejména u jednoho stolu, který nazývali „tradiční“. Lidé tam prý moc nesedávali, neboť se nacházel u toalet. Grossmann se Šimkem si ho ale tak oblíbili, že Jiří Grossmann na něj zespoda vyryl jejich iniciály. Nikdo ale neví, kde ten stůl s jejich jmény skončil. Vzhledem k tomu, že Šimek byl zapřisáhlý nekuřák, kouřil cigarety jen Grossmann a kouř vždy foukal „omylem“ přímo Šimkovi do očí. Jejich první hra nesla název V tomhle teta nehraje.
S Jiřím Brabcem založil skupinu Country Beat Jiřího Brabce. Mnoho písní, které pro tuto skupinu napsal, poté zpíval sám nebo je zpívali jiní zpěváci (např. Naďa Urbánková nebo Pavel Bobek). V roce 1967 dostali Grossmann se Šimkem nabídku od Jiřího Suchého (Jiří Šlitr s tím původně nesouhlasil, neboť se mu nelíbil jejich druh humoru), aby se začlenili do divadla Semafor, což s radostí udělali. Zde pak vystupovali se svými pásmy scének, písniček a povídek (Besídka zvláštní školy, Návštěvní dny, Večer pro otrlé aneb pět Pupáků atd.). Jiří Grossmann se kvůli Semaforu vzdal kariéry zpěváka (pravidelně ale zpíval v rámci jejich semaforských pořadů) a Miloslav Šimek zanechal svého povolání pedagoga.
Když mu bylo 28 let a jeho kariéra se Šimkem byla na vrcholu, jeho nemoc se ozvala znovu. Jak se jeho pobyty v nemocnici stávaly delšími a častějšími, Grossmann si uvědomoval, že jeho předčasná smrt se blíží, a tuto náladu zpodobnil v jednom ze svých nejslavnějších textů – Závidím, který napsal pro Naďu Urbánkovou (jednalo se o coververzi italské písně Ragazzo della Via GluckAdriana Celentana).[4] Měsíc před svou smrtí byl Jiří Grossmann na vlastní přání ještě převezen z nemocnice do Semaforu, kde se z jeviště naposledy rozloučil se svými diváky, kolegy a přáteli. Když mu poté hlediště tleskalo, pravděpodobně to již ani neslyšel. Hned po rozloučení ho odvezla sanitka do nemocnice, ze které již nikdy nevyšel.
„Obdivoval jsem ho, jak byl statečnej, protože on hrál a už se skoro neudržel na nohou“ – řekl o Grossmannovi Jiří Suchý.
↑JIREŠ, Roman. Jiří Grossmann - Herec a spoluautor humoristických povídek začínal jako muzikant. Zpíval a napsal mnoho textů. iReport.cz [online]. iREPORT s.r.o., 2019-11-30 [cit. 2023-05-19]. Dostupné online.
Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN978-80-7360-796-8. S. 188.
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN80-7185-245-7. S. 383–384.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Grossmann na Wikimedia Commons
.png)
