Jindřich II. Minsterberský (29. března 1507 Olešnice – 2. srpna 1548 Bierutów) byl minsterberský, olešnický a bernštatský kníže pocházející z minsterberské větve pánů z Poděbrad.
Byl synem minsterbersko-olešnického knížete Karla I. a jeho manželky Anny Zaháňské. Základní vzdělání získal u domácího učitele a pozdějšího významného reformačního kazatele Jana Hesse.[1] Po smrti svého otce se spolu se svými bratry Jáchymem, Janem a Jiřím stal minsterberským a olešnickým knížetem.
V roce 1530 přestoupil pod vlivem svého švagra Jiřího Braniborsko-Ansbašského k luterství.[2] Jeho rezidence v Olešnici se pak stala jedním z důležitých center humanismu a reformace ve Slezsku.[3] V roce 1538 vyhnal ze svého panství katolické kněze a nahradil je luterskými pastory. Spolu s bratry zastavil v roce 1542 minsterberské knížectví Fridrichu II. Lehnickému za 40 000 zlatých. Následně si bratři rozdělili olešnické knížectví tak, že Jindřichovi připadla část se sídlem v Bierutově (Bernstadt).
Dne 7. února 1529 se oženil s Markétou z Pernštejna, dcerou Jana z Pernštejna, ta však brzy po sňatku zemřela.[4] Jeho druhou manželkou se stala Markéta Meklenburská, dcera Jindřicha Meklenbursko-Zvěřínského a Heleny Falcké.[2]
Podle barokního historika Jana Sinapia byl váženým a dobrým knížetem.[5]