Jaroslav Záruba se narodil 26. dubna1907 v Třeboni do rodiny stavitele. Po složení maturity na gymnáziu vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Jako čerstvý absolvent práv roku 1928 nastoupil vojenskou službu a v armádě zůstal po celý zbytek života. Vystudoval Školu pro důstojníky pěchoty v záloze a Vojenskou akademii v Hranicích. Poté se stal velitelem na úrovni čety, od roku 1931 v rámci pěšího pluku 22, od roku 1933 cyklistického praporu 1 a později pěšího pluku 21.[3]
Dne 5. května 1945 se zapojil do pražského povstání. Účastnil se obsazení strategické budovy československého rozhlasu na Vinohradech a stal se velitelem její obrany proti německé přesile. Mimo jiné řídil výstavbu barikád v přilehlých ulicích.
Dne 7. května 1945 se situace obránců stávala kritickou, docházela jim munice a velmi je ohrožovala především skupina více než 100 příslušníků SS v ulici Na Smetance. Obránci se odhodlali k zoufalému kroku. Povstalečtí velitelé Jaroslav Záruba a Václav Kopecký, se vydali s Němci vyjednávat v doprovodu britských vojáků Thomase Vokese a Williama Greiga, kteří se k obráncům rozhlasu připojili po útěku ze zajateckého tábora. Díky Britům, předstírajícím, že jednají ve jménu krále, se skutečně podařilo dosáhnout kapitulace německého oddílu.[4]
Obráncům se znatelně ulevilo, boje však pokračovaly i nadále. Dne 8. května tak Jaroslava Zárubu smrtelně zranily střepiny letecké pumy (dle jiných autorů se naopak jednalo o střepiny z minometu.[5]).[3] Velení po něm převzal major Antonín Rakouš a štábní kapitán v záloze Václav Kopecký.[5] Zemřel o několik dní později. Nejprve byl pochován na Olšanských hřbitovech, později byly jeho ostatky přemístěny do rodinné hrobky v Třeboni.[3]
Připomínky
Jaroslava Zárubu připomíná pamětní deska na budově rozhlasu.[6] Jiná deska je na budově gymnázia, kde studoval.[3] Jeho jméno je uvedeno také na pomníku Obětem 2. světové války v Praze na Hradčanech.[7]
Vyznamenání
Jaroslav Záruba byl in memoriam povýšen na majora.
.jpg)
