Tassilo Festetics, Helena Festeticsová z Tolny a Lajos Festetics (sourozenci) Marie Matilda Festeticsová z Tolny, Jiří Tasilo Festetics a Alexandra Festeticsová z Tolny[1] (vnoučata)
Pocházel ze staré uherské šlechtické rodiny Festeticsů s kořeny v Chorvatsku[2], narodil se ve Vídni jako mladší syn hraběte Lászla Festeticse (1785–1846) a jeho manželky Josefíny, rozené princezny z Hohenzollern-Hechingenu (1790–1856). Základní vzdělání získal v Keszthely a Szombathely v blízkosti hlavních rodových sídel, nakonec vystudoval práva v Prešpurku. Poté sloužil v armádě, kterou opustil v roce 1849 v hodnosti podplukovníka, mezitím byl v roce 1841 jmenován c. k. komořím. Od mládí trpěl špatným zdravím a například celý rok 1838 byl mimo aktivní službu.
Po odchodu z armády převzal správu rodinných statků, protože starší bratr Tassilo se nároků na dědictví vzdal. Rodový majetek byl značně zadlužen a György věnoval velké úsilí oživení hospodaření. Přes deset let žil zcela prostě v soukromí a podařilo se mu rodové finance stabilizovat. Zároveň se ale angažoval ve veřejném životě a v roce 1856 předložil vládě návrh na výstavbu železnice ze Šoproně do Nagykanizsa.[3]
V roce 1861 byl jmenován dědičným členem uherské Sněmovny magnátů, mezitím se stal správcem župy Vas a v letech 1865–1867 byl vrchním županem v Zale, zasedal také ve správní radě Maďarské akademie věd. V Andrássyho vládě zastával v letech 1867–1871 funkci ministra a latere (jednalo se o zástupce uherské vlády ve Vídni).[4] V roce 1870 byl jmenován c. k. tajným radou a od roku 1872 zastával čestnou funkci strážce uherské koruny (Sanctae Coronae Regni Hungariae Conservatores).[5] Ze zdravotních důvodů odmítl v roce 1875 nabídku na funkci předsedy vlády. Nakonec byl v letech 1882–1883 nejvyšším hofmistrem Uherského království. Za zásluhy byl nositelem velkokříže Leopoldova řádu (1866) a velkokříže Řádu sv. Štěpána.
Zemřel ve Vídni, pohřben byl na hřbitově v Püspökmolnári, kde se nacházelo jedno z rodových sídel.[6]
Po otci byl majitelem velkostatků v několika župách a patřil k nejbohatším uherským šlechticům. K jeho kmenovým majetkům patřil fideikomisKeszthely na břehu Balatonu, kde se věnoval rozvoji zemědělství.[7] V mládí často pobýval na zámku Püspökmolnári poblíž Szombathely. Zámek nechal výrazně přestavět a byl také mecenášem zdejšího kostela sv. Tomáše. Navzdory úsporným opatřením nechal hned po otcově úmrtí v letech 1846–1849 přestavět zámek Berzence v jižním Maďarsku.[8] Později žil také na zámku Čakovec v dnešním Chorvatsku. Pro trvalý pobyt ve Vídni nechal postavit palác v ulici Berggasse 16 (1858). Další palác nechal postavit v Budapešti v letech 1862–1865 (architekt Miklós Ybl).[9]
3. Georgina (1. 12. 1856 Šoproň – 30. 11. 1934 Opatija), manž. 1877 hrabě Oktavián Zdenko Kinský (4. 11. 1844 Vukovar – 5. 1. 1932 Opatija), majitel velkostatku Chlumec nad Cidlinou. Tito manželé zdědili panství Püspökmolnári a v roce 1925 prodali zdejší zámek, který byl krátce poté zbořen.[14]
4. Pál (13. 6. 1858 Vídeň – 8. 3. 1934 Šoproň), I. manž. 1882 Vilemína Freibeisz de Rajky (28. 7. 1852 Bruck an den Leitha – 10. 1. 1931 Vídeň),[15] II. manž. 1903 Alžběta Dessewffy de Csernek et Tarkeö (27. 6. 1862 Oros – 28. 10. 1934 Šoproň)[16]
