Gapon byl syn ukrajinských rolníků. Vzdělával se v teologickém semináři a roku 1896 se oženil, o dva roky později však ovdověl. Poté se přesunul do Petrohradu a učil na tamní teologické akademii v roce 1902. Gapon stal se náboženským učitelem v sirotčinci v roce 1900 a stal se přítelem a zastáncem továrních dělníků a nezaměstnaných. Gapon byl postavou známou na dvoře cara Mikuláše II. i v nejchudších oblastech Petrohradu, kde působil jako misionář. Roku 1904 byl pověřen založením Shromáždění ruských továrních dělníků, které mělo zklidnit nespokojenost mezi pracujícími a posilovat národní uvědomění. Byl tak úspěšný, že na konci roku mělo Shromáždění 8000 členů, což bylo mnohem víc, než měla Ruská sociálně demokratická dělnická strana.
Počátkem ledna roku 1905 zahájili dělníci Putilovské železárny v Petrohradu stávku. Požadovali osmihodinovou pracovní dobu, zlepšení pracovních podmínek, vyšší mzdy pro ženy a všeobecný posun k politické demokracii. Během dvou týdnů se celé město octlo v generální stávce. Lenin tehdy konstatoval, že Rusko se nachází ve stavu nebývalého politického kvasu. Car nezahálel a kolem všech veřejných budov shromáždil vojsko. V této situaci se pop Gapon chopil myšlenky přímého apelu na cara. Kázal dělníkům na stávkových schůzích a sestavil petici, v níž Gapon požadoval svobodnou společnost, ve které si budou všichni rovni a budou zastoupeni v ústavním shromáždění ve všeobecném hlasování. Po jejím sestavení Gapon prohlásil „K carovi! A co když nás car nepřijme? Pak pro nás car neexistuje!“.
Pochodující ruská chudina se v čele s Gaponem blížila k několika branám, které stály kolem středu města. Gapon vedl zástup mířící k Narevské bráně. Když k ní dorazili, přehradilo jim cestu pěchotní vojsko a kolem se rozestoupili kozáci na koních se šavlemi. Jezdci zaútočili bez varování a do davu bezbranných demonstrantů udeřili z obou stran. Pak se přidala i pěchota a pálili salvu kulek do lidí, kteří stáli u sebe tak těsně, že se nemohli rozprchnout. „Viděl jsem šavle, jak se zvedají a dopadají. Pak muže, ženy a děti, jež klesají k zemi jak podťaté kmeny a vzduchem se neslo sténání, kletby a křik“ napsal později Gapon. Při pokojném pochodu zemřely podle oficiálních údajů dvě stovky lidí,[pozn. 1] Gapon však přežil.
