Jeho otec Anton Proskowetz byl velkoobchodníkem. Syn Emanuel von Proskowetz mladší byl agronomem a ekonomem a další syn Maximilian von Proskowetz se profiloval jako agronom a diplomat.[2] Emanuel von Proskowetz studoval filozofii.[3] Po otci se potom věnoval dráze kupce, ale od roku 1842 se zaměřoval na zemědělství. Od roku 1848 působil jako purkrabí na panství Nalžovy, roku 1850 si pronajal velkostatek v Kvasicích na Kroměřížsku.[2] V Kvasicích Emanuel von Proskowetz založil spolu se švagrem Ferdinandem Urbánkem cukrovar.[3] K založení došlo v roce 1849[4], podle jiného zdroje roku 1850[2]. Od roku 1897 měl podnik charakter Akciového cukrovaru Kvasice.[2] Společně s přidruženou výrobou zde vznikl jeden z nejrozvinutějších zemědělských podniků v monarchii, včetně zemědělské školy pro selský dorost.[4] V roce 1870 založil v Kroměříži také vzorovou sladovnu a roku 1880 společně s oběma syny i další cukrovar v obci Všetuly.[2] Zasedal také na postu prezidenta Moravsko-slezské ústřední dráhy a byl členem řady spolků. Roku 1860 mu byl udělen Řád Františka Josefa, roku 1872 Řád železné koruny.[3]
Angažoval se dlouhodobě v politice. Již roku 1859 se stal radou Obchodní a živnostenské komory v Olomouci.[2] Od roku 1861 zasedal jako poslanec Moravského zemského sněmu.[4] Od roku 1861 byl také poslancem Říšské rady (celostátní parlament, volený tehdy ještě nepřímo jednotlivými zemskými sněmy). V Říšské radě zastupoval kurii venkovských obcí, obvod Kroměříž, Kojetín, Přerov, Zdounky. Dopisem z 30. srpna 1861 oznámil rezignaci na mandát, ale 17. června 1863 opětovně složil slib. Opětovně se stal poslancem i ve volbě roku 1867 (nyní za městskou kurii) a setrval zde do konce funkčního období sněmovny, tedy do roku 1870. Ve volebním období 1870–1871 a 1871–1873 není jako poslanec uváděn, ale opětovně se do Říšské rady dostal v prvních přímých volbách roku 1873 coby zástupce kurie obchodních a živnostenských komor, obvod Olomouc. Mandát následně obhájil ve volbách roku 1879, volbách roku 1885, volbách roku 1891 a volbách roku 1897. Setrval zde až do roku 1899. Dne 17. září 1899 byl totiž povolán do Panské sněmovny. Jeho poslanecké křeslo pak zaujal Robert Primavesi.[5] S krátkými přestávkami tak na poslaneckém postu strávil 38 let. Podílel se na legislativě v oboru zemědělství, například na zákonu o veterinárních nemocech. V roce 1893 napsal národohospodářskou studii Der Kaiser Franz-Josef- oder Donau-Oderkanal. Do ročenky Jahrbuch für österreichische Landwirte sepsal pojednání o domovských Kvasicích.[4]
Politicky patřil do ústavověrného tábora. Po volbách v roce 1873 se uvádí coby jeden z 67 členů staroliberálního Klubu levice, vedeného Eduardem Herbstem.[6] V roce 1878 je ovšem zmiňován jako člen mladoliberálního (mladoněmeckého) Klubu pokroku.[7] Rovněž po volbách je v říjnu 1879 zmiňován na Říšské radě coby člen mladoněmeckého Klubu sjednocené Pokrokové strany (Club der vereinigten Fortschrittspartei).[8] Od roku 1881 byl členem klubu Sjednocené levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných (liberálně a centralisticky orientovaných politických proudů).[9] Za tento klub uspěl i ve volbách roku 1885.[10] Po rozpadu Sjednocené levice přešel do frakce Německorakouský klub.[11] V roce 1890 se uvádí jako poslanec obnoveného klubu německých liberálů, nyní oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice.[12] I ve volbách roku 1891 byl na Říšskou radu zvolen za klub Sjednocené německé levice.[13] Ve volbách roku 1897 byl zvolen za Německou pokrokovou stranu.[14]
V roce 1899 byl povolán do Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).[4] V roce 1873 byl povýšen do šlechtického stavu. Měl významné zásluhy na rozvoji moravského průmyslu, cukrovarnictví a zemědělství.[2]
.jpg)
