Dunajský vilájet

Dunajský vilájet
Geografie
Hlavní městoRuse
Souřadnice43° s. š., 25° v. d.
Správa regionu
StátOsmanská říšeOsmanská říše Osmanská říše
Vznik1864
Zánik1878
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dunajský vilájet (osmansky ولايت طونه‎, turecky Vilâyet-i Tuna,[1] bulharsky Дунавски вилает)[2] byla administrativní jednotka nejvyšší úrovně (vilájet) Osmanské říše od roku 1864 do roku 1878.[3] V té době měl údajně rozlohu 88 400 km².

Vilájet byl vytvořen ze severních částí Silisterského ejáletu podél řeky Dunaj a Nišského, Vidinského, Sofijského, Trnovského, Varenského a Tulečského ejáletu. Tento vilájet se měl stát vzorovou provincií, která ukáže veškerý pokrok dosažený portou prostřednictvím modernizačních reforem tanzimatu.[4] Podle jeho vzoru byly do roku 1876 v celé říši založeny další vilájety s výjimkou Arabského poloostrova a v té době polonezávislého Egypta.[4] Za sídlo správy bylo vybráno Ruse kvůli své poloze klíčového osmanského přístavu na Dunaji.[4]

Vilájet zanikl po rusko-turecké válce, kdy byla jeho severovýchodní část (Severní Dobrudža) začleněna do Rumunska, některá její západní území do Srbska, zatímco většina, tedy střední a jižní oblasti, se stala součástí autonomního knížectví Bulharska a v malém rozsahu též částí Východní Rumélie.

Hranice a administrativní členění

Při svém založení v roce 1864 Dunajský vilájet zahrnoval následující sandžaky:[5]

  1. Tulečský sandžak
  2. Varenský sandžak
  3. Rusčucký sandžak
  4. Trnovský sandžak
  5. Vidinský sandžak
  6. Sofijský sandžak
  7. Nišský sandžak

V roce 1868 byl Nišský sandžak vydělen a stal se součástí Prizrenského vilájetu.[6]

V roce 1876 byly Nišský sandžak a Sofijský sandžak sloučeny do krátkodobého Sofijského vilájetu, ale následně byly v roce 1877 připojeny ke Kosovskému, potažmo Drinopolskému vilájetu.[7]

Správa

Konstituční zákon vilájetu, verze v osmanské turečtině, jak byl zveřejněn v Takvim-i Vekayi

Prvním válím se stal Midhat paša.[4] Během jeho správy, která trvala od roku 1864 do roku 1868, byly na Dunaji zřízeny paroplavební linky; byla dokončena železnice Ruse-Varna; byla založena zemědělská úvěrová družstva poskytující zemědělcům nízkoúročené půjčky; byly také nabídnuty daňové pobídky na podporu nových průmyslových podniků.[4]

V osmanské turečtině a bulharštině zde začaly zde vycházet oficiální noviny vilájetu Tuna/Dunav. Byly to první noviny vilájetu v Osmanské říši a měly jak osmanské, tak bulharské redaktory. Mezi jeho šéfredaktory patřili Ismail Kemali a Ahmed Midhat Efendi.[4]

Vilájet měl správní shromáždění, ve kterém zasedali státní úředníci jmenovaní osmanskou vládou, šest zástupců volených místními obyvateli (tři muslimové a tři nemuslimové).[4] Nemuslimové se také účastnili místních trestních a obchodních soudů, které byly založeny na sekulárním základu práva a spravedlnosti.[4] Byly také zavedeny smíšené muslimsko-křesťanské školy, ale tato reforma byla zrušena poté, co se setkala se silným odporem obyvatelstva.[4]

Správci

Obyvatelstvo

Těsně před ustanovením vilájetu, v letech 1855 až 1864, bylo do této oblasti přesídleno asi 250 000 – 300 000 muslimských přistěhovalců z Krymu a Kavkazu.[8] Bez těchto imigrantů tu před tím žilo asi 569 868 (34,68 %) muslimů a 1 073 496 (65,32 %) nemuslimů. V roce 1865 žilo ve vilájetu[p 1] 658 600 (40,51 %) muslimů a 967 058 (59,49 %) nemuslimů.[7] Od pozdního středověku existují berní rejstříky a v nich se postupně začaly uvádět počty osob, ale jednalo se o počty mužů nad 15 let, a tuto metodiku převzala později zavedená sčítání.[9] Ženská populace začala být do sčítání zahrnována až od roku 1865.[7]

Mužská populace

Muži nad 15 let žijící v Dunajském vilájetu[p 1] v roce 1865 podle registru občanů publikovaného v Kuyûd-ı Atîk (oficiálním tiskovém orgánu Dunajského vilájetu):[10]

Společenství Rusčucký sandžak Vidinský sandžak Varenský sandžak Trnovský sandžak Tulečský sandžak Sofijský sandžak Vilájet celkem
Počet % Počet % Počet % Počet % Počet % Počet % Počet %
usedlí muslimové 138 017 61,1 % 14 835 12,7 % 38 230 73,6 % 77 539 40,3 % 38 479 64,7 % 20 612 12,4 % 327 712 40,3 %
muslimští Romové 312 0,1 % 245 0,2 % 118 0,2 % 128 0,1 % 19 0,0 % 766 0,5 % 1 588 0,2 %
Bulhaři 85 268 37,8 % 93 613 80,1 % 9 553 18,4 % 113 213 58,9 % 12 961 21,8 % 142 410 85,6 % 457 018 56,2 %
Rumuni[p 2] 0 0,0 % 74 46 6,4 % 0 0,0 % 0 0,0 % 0 0,0 % 0 0,0 % 7 446 0,9 %
Arméni 926 0,4 % 0 0,0 % 368 0,7 % 0 0,0 % 5 720 9,6 % 0 0,0 % 7 014 0,9 %
Řekové 0 0,0 % 0 0,0 % 2 639 5,1 % 0 0,0 % 2 215 3,7 % 0 0,0 % 4 908 0,6 %
nemuslimští Romové 145 0,1 % 130 0,1 % 999 1,9 % 1 455 0,8 % 92 0,2 % 786 0,5 % 3 607 0,4 %
Židé 1 101 0,5 % 630 0,5 % 14 0,0 % 0 0,0 % 1 0,0 % 1 790 1,1 % 3 536 0,4 %
CELKEM[p 3] 225 769 100,0 % 116 899 100,0 % 51 975 100,0 % 192 335 100,0 % 59 487 100,0 % 166 364 100,0 % 812 829 100,0 %
Čelní strana konstitučního zákona vilájetu ve francouzštině

Mužská muslimská a nemuslimská populace v Dunajském vilájetu[p 4] podle osmanské ročenky (salmane) z roku 1868:[8][11]

Sandžak muslimové nemuslimové Vilájet celkem
Počet % Počet %
Rusčucký 138 692 59,14 % 95 834 40,86 % 234 526
Varenský 58 689 73,86 % 20 769 26,14 % 79 458
Vidinský 25 338 16,90 % 124 567 83,10 % 149 905
Sofijský 24 410 14,23 % 147 095 85,77 % 171 505
Trnovský 71 645 40,73 % 104 273 59,27 % 175 918
Tulečský 39 133 68,58 % 17 929 41,42 % 57 062
Nišský 54 510 35,18 % 100 425 64,82 % 154 935
CELKEM 412 417 40,30% 610 892 59,70% 1 023 309

Skladba mužské populace Dunajského vilájetu[p 1] (v celkovém počtu 1 141 051 osob) v letech 1866 – 1873 podle redaktora dunajských novin Ismaila Kemaliho:[9]

usedlí muslimovémuslimští přistěhovalcimuslimští RomovéBulhařiostatní křesťanékřesťanští Romové: 7 663 (0.7 %)ŘekovékatolíciArméniŽidé


Kemal Karpat uvádí, že, mužská populace Dunajského vilájetu[p 1] v roce 1868 dosahovala počtu 850 374, z toho 490 467 křesťanských Bulharů a 359 907 muslimů.[8]

Mužská populace Dunajského vilájetu[p 1] v roce 1875 podle nového sčítání Tahrir-i Cedid.[12]

Společenství Rusčucký sandžak Vidinský sandžak Varenský sandžak Trnovský sandžak Tulečský sandžak Sofijský sandžak Vilájet celkem
Počet % Počet % Počet % Počet % Počet % Počet % Počet %
usedlí muslimové 164 455 53,1 % 20 492 11,5 % 52 742 61,5 % 88 445 36,0 % 53 059 60,7 % 27 001 12,7 % 406 194 36,2 %
Čerkesové 16 588 5,4 % 6 522 3,6 % 4 307 5,0 % 0 0,0 % 2 954 3,4 % 202 0,1 % 30 573 2,7 %
muslimští Romové 9 579 3,1 % 2 783 1,6 % 2 825 3,3 % 6 545 2,7 % 139 0,2 % 2 964 1,4 % 24 835 2,2 %
Bulhaři 114 792 37,1 % 131 279 73,4 % 21 261 24,8 % 148 713 60,5 % 10 553 12,1 % 179 202 84,1 % 605 800 54,4 %
Valaši, katolíci a další 500 0,2 % 14 690 8,2 % 0 0,0 % 0 0,0 % 15 512 17,7 % 0 0,0 % 30 702 2,7 %
Arméni 991 0,3 % 0 0,0 % 808 0,9 % 0 0,0 % 3 885 4,4 % 0 0,0 % 5 684 0,5 %
Řekové 0 0,0 % 0 0,0 % 3 421 4,0 % 494 0,2 % 217 0,2 % 0 0,0 % 4 132 0,4 %
nemuslimští Romové 1 790 0,6 % 2 048 1,1 % 331 0,4 % 1 697 0,7 % 356 0,4 % 1 437 0,7 % 7 659 0,7 %
Židé 1 102 0,4 % 1 009 0,6 % 110 0,1 % 0 0,0 % 780 0,9 % 2 374 1,1 % 5 375 0,5 %
CELKEM[p 3] 309 797 100,0 % 178 823 100,0 % 85 805 100,0 % 245 894 100,0 % 87 455 100,0 % 213 180 100,0 % 1 120 954 100,0 %

Skladba mužské populace Dunajského vilájetu v roce 1876 (v celkovém počtu 1 274 282 osob) podle osmanského důstojníka Stanislase Saint Clair:[9]

turečtí muslimovéostatní muslimovébulharští křesťanéValašiarménští křesťanéRomovéŽidé

Celková populace

Podle sčítání lidu z roku 1874 bylo v Dunajském vilájetu[p 1] 963 596 (42,22 %) muslimů a 1 318 506 (57,78 %) nemuslimů. Spolu s Nišským sandžakem se v roce 1874 populace skládala z 1 055 650 (40,68 %) muslimů a 1 539 278 (59,32 %) nemuslimů. Muslimové žili většinou v Rusčuckém, Varenském a Tulečském sandžaku, zatímco nemuslimové měli většinu v ostatních oblastech.[7]

Celkový počet obyvatel Dunajského vilájetu[p 4] podle ruského diplomata Vladimira Čerkasského z osmanské evidence obyvatel:[13]

Sandžak muslimové Bulhaři ostatní Celkem
Počet % Počet % Počet %
Rusčucký sandžak 381 224 61,53 % 233 164 37,63 % 5 186 0,84 % 619 574
Vidinský sandžak 59 654 17,66 % 246 654 73,04 % 31 398 9,30 % 337 706
Trnovský sandžak 189 980 38,71 % 300 820 61,29 % 0 0,00 % 490 800
Tulečský sandžak 112 300 63,34 % 26 212 14,78 % 38 788 21,88 % 177 300
Varenský sandžak 119 754 69,78 % 43 180 25,16 % 8 678 5,06 % 171 612
Sofijský sandžak 59 930 14,02% 362 714 84 87 % 4 748 1,11 % 427 392
Nišský sandžak 77 500 21,63 % 270 000 75,36 % 10 800 3,01 % 358 300
CELKEM 1 000 342 38,73 % 1 482 744 57,41 % 99 598 3,86 % 2 582 684

Celková populace Dunajského vilájetu, v počtu 2 278 290 osob, rozdělená do etnokonfesních skupin podle francouzského orientalisty Abdolonyma Ubiciniho na základě oficiálního osmanského sčítání dunajského vilajetu z let 1873 – 1874:[p 1][14]

usedlí muslimovépřistěhovalí Čerkesovémuslimští RomovéBulhařiostatní křesťanékřesťanští Romové: 15 524 (0.7 %)ŘekovékatolíciArméniŽidé


Celková populace Dunajského vilájetu[p 1] v roce 1876 odhadnutá podle oficiálního registru francouzským konzulem Aubaretem na 2 353 000 obyvatel měla následující složení:[15][16]

TurciČerkesovéTatařimuslimští RomovéBulhařiValašikřesťanští Romové: 12 000 (0.5 %)ŘekovéArméniŽidé


Národnostní složení Dunajského vilájetu[p 4] podle Britské encyklopedie, vydání roku 1876:[17]

Národnost Počet obyvatel %
Bulhaři 1 500 000  63,3 %
Turci 500 000 21,1 %
Tataři 100 000 4,2 %
Čerkesové 90 000 3,8 %
Albánci 70 000 3,0 %
Rumuni 40 000 1,7 %
Cikáni 25 000 1,1 %
Rusové 10 000 0,4 %
Arméni 10 000 0,4 %
Židé 10 000 0,4 %
Řekové 8 000 0,3 %
Srbové 5 000 0,2 %
Němci, Italové, Arabové a další 1 000 0,1 %
CELKEM 2 369 000 100,0 %

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ a b c d e f g h kromě Nišského sandžaku
  2. ↑ a Arumuni
  3. ↑ a b Drobné rozdíly v součtu do 100 % jsou způsobeny zaokrouhlováním.
  4. ↑ a b c včetně Nišského sandžaku
  5. ↑ a řečtí křesťané
  6. ↑ Valaši, Lipované, Kozáci, Němci a další, převážně z Tulečského sandžaku
  7. ↑ a ostatní křesťané

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Danube vilayet na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Salname-yi Vilâyet-i Tuna. babel.hathitrust.org. 1876, čís. 9. HathiTrust Digital Library. Dostupné online [cit. 2024-10-23]. (osmansky) 
  2. ↑ STRAUSS, Johann. A Constitution for a Multilingual Empire: Translations of the Kanun-ı Esasi and Other Official Texts into Minority Languages. In: HERZOG, Christoph; SHARIF, Malek. The First Ottoman Experiment in Democracy. Wurzburg: Orient-Institut Istanbul, 2010. Dostupné online. ISBN 978-3-95650-191-3. S. 21–51. (anglicky)
  3. ↑ Encyclopædia Britannica. Britannica Historical Places [online]. [cit. 2024-10-23]. Heslo Rumelia. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e f g h i ÁGOSTON, Gábor; MASTERS, Bruce Alan. Encyclopedia of the Ottoman Empire. [s.l.]: Infobase Publishing, 2009. 650 s. ISBN 9781438110257. Heslo Danube Province, s. 172–173. (anglicky) 
  5. ↑ SHAW, Stanford J.; SHAW, Ezel Kural. History of the Ottoman Empire and Modern Turkey. Volume 2, Reform, Revolution, and Republic: The Rise of Modern Turkey 1808-1975. [s.l.]: Cambridge University Press 2 svazky (548 s.). Dostupné online. ISBN 978-0-521-29166-8. S. 90. (anglicky) Google-Books-ID: AIET_7ji7YAC. 
  6. ↑ GRANDITS, Hannes; CLAYER, Nathalie; PICHLER, Robert. Conflicting Loyalties in the Balkans: The Great Powers, the Ottoman Empire and Nation-building. [s.l.]: Bloomsbury Academic 366 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84885-477-2. S. 309. (anglicky) Google-Books-ID: xHEnVxnHIHgC. 
  7. ↑ a b c d Koyuncu, s. 675.
  8. ↑ a b c KARPAT, Kemal H. Ottoman Population, 1830-1914: Demographic and Social Characteristics. [s.l.]: University of Wisconsin Press, 1985. 272 s. Dostupné online. ISBN 978-0-299-09160-6. (anglicky) Google-Books-ID: yhgEAQAAIAAJ. 
  9. ↑ a b c АРКАДИЕВ, Димитър. Изменения в броя на населението по българските земи в състава на Османската империя [online]. Sofie: Национален статистически институт, 2015-01-14 [cit. 2024-10-24]. Dostupné online. (bulharsky) 
  10. ↑ Koyuncu, s. 695.
  11. ↑ Koyuncu, s. 697.
  12. ↑ Koyuncu, s. 717.
  13. ↑ Koyuncu, s. 725.
  14. ↑ UBICINI, Abdolonyme; COURTEILLE, Abel Pavet de. Etat présent del'empire ottoman: statistique, gouvernement, administration, finances, armée, communautés non musulmanes etc. d'Après Le Salnameh (Annuaire Imperial) Pour l'Année 1293 de l'Hegire (1875-76). [s.l.]: Dumaine 288 s. Dostupné online. S. 90. (francouzsky) Google-Books-ID: rfpXhDl1qLwC. 
  15. ↑ SULEIMAN, Yasir. Language and Identity in the Middle East and North Africa. [s.l.]: Routledge 206 s. Dostupné online. ISBN 978-1-136-78784-3. S. 102. (anglicky) Google-Books-ID: ugVeAgAAQBAJ. 
  16. ↑ TANIR, Engin Deniz. The Mid-Nineteenth Century Ottoman Bulgaria From The Viewpoints Of The French Travelers [online]. 2005-10 [cit. 2024-10-23]. S. 52–55. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-02-02. (anglicky) 
  17. ↑ Encyclopædia Britannica. Host Bibliographic Record for Boundwith Item Barcode 30112047793085 and Others. [s.l.]: [s.n.], 1876. 818 s. Dostupné online. Heslo Bulgaria, s. 462–463. (anglicky) 

Literatura

  • KOYUNCU, Aşkın. Tuna Vilâyeti’nde Nüfus Ve Demografi (1864-1877). S. 675–737. Journal of Turkish Studies [online]. Ankara Bilim Üniversitesi, Spring 2014 [cit. 2024-10-23]. Volume 9, Issue 4, s. 675–737. + English Abstract. Dostupné online. ISSN 1308-2140. (turecky) 

Externí odkazy

Administrativní dělení osmanské říše
Období cca 1365–1867 (ejálety)
Afrika
Anatolie
Adana • Aidin • Anatolie • Ankara • Childir • Diyarbekir • Dulkadir • Erzurum • Hüdavendigâr • Karaman • Kars • Kastamonu • Rúm • Trebizond • Van
Evropa
Blízký východ
Aleppo • Bagdád • Basra • Kypr • Damašek • Lahsá • Mosul • Rakká • Šehrizór • Sidon • Tripolis • Jemen
1867–1922 (vilájety a mutasarrifáty)
Afrika
Anatolie
Evropa
Blízký východ
Vazalské a tributární státy
Vazalové
Autonomní oblasti

Strategi Solo vs Squad di Free Fire: Cara Menang Mudah!