Druhá vláda Davida Lloyd George byla v letech 1918 až 1922 vládou Spojeného království. Vláda byla pokračováním předchozí válečné koalice Konzervativní strany, Liberální strany a labouristů; liberálové ale nyní byli na otázce podpory vlády rozděleni a v administrativě sloužila jen jejich část pod vedením Davida Lloyd George. Naprostá většina Labouristické strany vládu nepodporovala.
Lloyd George vedl za Británii vyjednávání v Paříži o uspořádání poválečné Evropy. Na domácí půdě musel kabinet čelit válce s Irskem, kterou se nakonec podařilo kompromisně ukončit vytvořením Irského svobodného státu. Postupně však začala vzrůstat animosita mezi liberály a konzervativci, která po korupčním skandálu, do nějž byl Lloyd George osobně namočený, vedla k pádu vlády v říjnu 1922.
Od roku 1916 vládla Británii válečná koalice sestávající z Liberální strany, Konzervativní strany a Labouristické strany; premiérem byl liberál David Lloyd George. Během války byla široká koalice mezi radikálními liberály a konzervativci pochopitelná, 11. listopadu 1918 ale bylo podepsáno příměří, čímž se smysl pokračování spolupráce stal méně jasným. Lloyd George ale viděl v koalici příslib národní jednoty pro strukturální změnu britské společnosti. Před válkou se jako ministr financí zasadil o hluboké sociální reformy a neměl v úmyslu v tomto polevit.[1] Konzervativci sice vnímali premiéra jako radikála, viděli v něm ale silnou osobnost, „muže, který vyhrál válku“ a pevnou hráz proti bolševismu, vzmáhajícímu se v Rusku a Německu.[2]
Na prosinec 1918 byly vyhlášeny všeobecné volby. V nich si kandidáti koalice rozdali „koaliční kupony“, aby nekandidovali proti sobě. Naprostou většinu obdrželi členové Konzervativní strany (445), následovali Lloyd Georgeovi liberálové (145). Zbylých 24 kuponů získali podporovatelé vlády z řad labouristů a jeden nezávislý. Volby skončily drtivým vítězstvím koalice, pro kterou hlasovalo 53% voličů a obsadila 520 mandátů ze 707.
Během roku 1922 začaly gradovat spory mezi koaličními partnery. Přestože konzervativci drželi v Dolní sněmovně většinu, vysoký počet funkcí ve vládě zastávali liberálové. Tento stav začínal řadovým konzervativcům vadit; v říjnu provedli členové strany stojící mimo užší vedení převrat a odhlasovali odchod z koalice. V čele této vzpoury stál předseda Úřadu pro obchod Stanley Baldwin. O pár dní později Lloyd George rezignoval a bylo třeba jmenovat novou vládu. Nakonec král do úřadu premiéra jmenoval Andrewa Bonara Lawa, který v posledních letech stál mimo koalici.[3][4][5][6]
Zde je uveden seznam členů mírového kabinetu, který nastoupil do úřadu 10. ledna 1919. Pro seznam členů válečného kabinetu, lterý v rámci Lloyd Georgovy vlády fungoval do tohoto data, vizte Válečná vláda Davida Lloyd George.
Salisbury IV • Balfour • Campbell-Bannerman • Asquith (I • II • III • válečná) • Lloyd George (I • II) • Law • Baldwin I • MacDonald I • Baldwin II • MacDonald II • Národní vláda (I • II • III • IV) • Chamberlainova válečná • Churchillova válečná • Churchillova přechodná • Attlee (I • II) • Churchill III • Eden • Macmillan (I • II) • Douglas-Home • Wilson (I • II) • Heath • Wilson (III • IV) • Callaghan • Thatcherová (I • II • III) • Major (I • II) • Blair (I • II • III) • Brown • Cameron (I • II) • Mayová (I • II) • Johnson (I • II) • Trussová • Sunak • Starmer