Dráha ve smyslu Zákona o dráhách je soustava dopravních zařízení, která vozidlo vedou a na nichž je závislé, například kolejové, trolejové nebo lanové vedení. V technicko-právním významu jsou součástí dráhy i její pomocná zařízení a pozemky, například elektrické měnírny, nástupiště, staniční budovy. Úvodní definice v Zákoně o dráhách zní: „Dráhou je cesta určená k pohybu drážních vozidel včetně pevných zařízení potřebných pro zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy.“[1] Slovo trať je přibližným synonymem slova dráha: „Pro účely této vyhlášky [vyhl. č. 177/1995 Sb.] pro železniční dráhy, dráhu tramvajovou a pozemní lanovou dráhu se rozumí tratí soubor stavebně technických zařízení dopravní cesty určené k pohybu drážního vozidla.“[2]
Zákon o dráhách (266/1994 Sb.) rozlišuje tyto druhy drah:
Lyžařský vlek se za dráhu nepovažuje, ale v České republice zákonem č. 191/2006 Sb. byla přijata právní regulace, která je prohlašuje za určené technické zařízení na dráze.
Metro podle předchozího drážního zákona (51/1964 Sb. ve znění zákona č. 104/1974 Sb.) nepatřilo mezi železniční dráhy, ale do samostatné kategorie městské rychlodráhy, která společně s tramvajovými a trolejbusovými dráhami tvořila kategorii městské dráhy.
Technická zařízení tlaková, plynová, elektrická, zdvihací, dopravní, pro ochranu před účinky atmosférické a statické elektřiny a pro ochranu před negativními účinky zpětných trakčních proudů, která slouží k zabezpečení provozování dráhy nebo drážní dopravy nebo lyžařských vleků, jsou určenými technickými zařízeními, která podléhají dozoru podle Zákona o dráhách.
Proto například světelný majáček na konci nástupního ostrůvku, který je součástí tramvajové dráhy, podléhá jiným (přísnějším) technickým podmínkám a jinému schvalovacímu režimu, než světelné majáčky na jiných dopravních ostrůvcích pozemních komunikací.
Pro vybudování a ochranu dráhy je stanoven obvod dráhy a v některých případech ještě ochranné pásmo dráhy, vymezující též území v okolí dráhy. Je obdobou ochranného pásma u pozemních komunikací.
Křížení dráhy s pozemní komunikací pro silniční vozidla nebo pro pěší se nazývá přejezd, v případě železniční dráhy a v některých případech i u jiných typů drah železniční přejezd. Dřívější právní a technické předpisy upravující křížení samostatných tramvajových drah s pozemními komunikacemi byly v souvislosti s účinností zákona 266/1994 Sb. zrušeny a v současnosti má v této oblasti právní úprava závažné mezery.
Železniční přejezd je podle zákona součástí dráhy, nikoliv součástí pozemní komunikace.
Tramvajová dráha v úseku, kde je vedena po pozemní komunikaci, se nazývá tramvajový pás. V tomto úseku se na řidiče drážních vozidel vztahují pravidla silničního provozu. Zatímco podle některých právních předpisů (Zákon o pozemních komunikacích, prováděcí předpisy Zákona o dráhách) v takovém případě tramvajová dráha není součástí pozemní komunikace, Zákon o provozu na pozemních komunikacích tramvajový pás za součást pozemní komunikace označuje. Ten také upravuje, za jakých podmínek mohou silniční vozidla na tramvajový pás podélně vjíždět nebo ho příčně přejíždět.
Zákon rozlišuje provozování dráhy (provozovatel dráhy) a provozování drážní dopravy (dopravce na dráze). V metru a na tramvajových a trolejbusových drahách obvykle obě tyto činnosti vykonává tentýž subjekt, na železničních drahách může tutéž část dráhy (tutéž dráhu) využívat i více dopravců a provozovatel dráhy nemusí být dopravcem. Vlastník dráhy nemusí být provozovatelem dráhy, v některých případech vlastník dráhy provozování dráhy smluvně svěřuje výhradnímu nebo převažujícímu dopravci (například Správa železnic Českým drahám).
K provozování dráhy je třeba úřední povolení. K provozování drážní dopravy je třeba licence. Podle předchozího drážního zákona (do roku 1994) se dráhy i drážní doprava provozovaly na základě koncese. Provozování drah ani drážní dopravy není živností podle živnostenského zákona.
Veřejná osobní i nákladní drážní doprava se řídí jízdním řádem, přepravním řádem, případně též smluvními přepravními podmínkami. V případě veřejné osobní dopravy konané v rámci závazku veřejné služby náleží dopravci nárok na náhradu prokazatelné ztráty. Na celostátních a regionálních drahách musí být vedeno oddělené účetnictví o provozování dráhy, provozování osobní drážní dopravy a provozování nákladní drážní dopravy, i když je provádí tentýž subjekt.
Drážní doprava se provádí drážními vozidly.
Všechny mimořádné události v drážní dopravě musí být hlášeny Drážní inspekci, nehody v drážní dopravě a všechny závažné nehody též Policii České republiky.
Orgánem státní správy ve věcech drah jsou drážní správní úřady. Některé z nich jsou také speciálními stavebními úřady pro stavby drah a stavby na dráze. Centrálním orgánem státní správy ve věcech drah je Drážní úřad. Drážní inspekce je zřízena ke sledování a vyhodnocování mimořádných událostí. Drážní úřad i Drážní inspekce jsou samostatné správní úřady přímo podřízené Ministerstvu dopravy.
Ministerstvo dopravy jako drážní správní úřad rozhoduje o zařazení železniční dráhy do kategorie a o zrušení celostátní nebo regionální dráhy. Je odvolacím orgánem proti rozhodnutí Drážního úřadu, Drážní inspekce a obcí.
Hlavní město Praha a obce s rozšířenou působností vykonávají jako drážní správní úřady přenesenou působnost státní správy ve věci dráhy tramvajové, trolejbusové, lanové a speciální. Tato kompetence se však nevztahuje na schvalování typu a způsobilosti drážních vozidel, schvalování způsobilosti určených technických zařízení a vydávání průkazů způsobilosti kontrolorů určených technických zařízení. Obce s rozšířenou působností na rozdíl od Prahy nemají ani kompetenci speciálního stavebního úřadu ve věcech drah a nemohou vydávat průkaz způsobilosti k řízení lanových drah.
Drážní úřad jako drážní správní úřad vykonává působnost státní správy v těch věcech týkajících se drah, v nichž nejsou svěřeny Ministerstvu dopravy ani obcím.
Státní odborný dozor na drahách vykonávají drážní správní úřady a Drážní inspekce.