Elegantní Do 26, někdy také nazýván jako „nejkrásnější hydroplán všech dob“,[1] byl celokovové konstrukce. Trup měl středový kýl a typický „stupeň“, křídlo lomené do M bylo umístěno nahoře na trupu, pod křídly byl vybaven plně zatahovatelnými stabilizačními plováky.
Jeho čtyři dieselové motoryJunkers Jumo 205C Diesel byly uloženy po dvojicích v tandemu, dva přední motory poháněly tažné vrtule a dva zadní poháněly tlačné vrtule na prodloužených hřídelích. Byly umístěny ve dvojitých gondolách na horní straně křídla. Zadní (tlačné) motory se mohly elektricky vychýlit až o 10° směrem nahoru během startu a přistání, aby tak zabránily kontaktu mezi třílistou vrtulí a vodou odstřikovanou od předních vrtulí.
Ocasní plochy byly konvenčního designu s pevným vodorovným stabilizátorem a jednoduchým kýlem se směrovkou.
Historie
V roce 1937 si Lufthansa objednala tři Do 26, které byly navrženy ke vzletu pomocí katapultu ze speciálních zásobovacích lodí. Jejich úkolem měla být doprava pošty přes oceán. První prototypDo 26 V1 (imatrikulace D-AGNT), pokřtěný Seeadler (Mořský orel),[2] vzlétl s motory Jumo 205C o výkonu 466 kW (635 k) 21. května1938 s třílistými stavitelnými vrtulemi Junkers-Hamilton. Pilotem byl kapitán Erich Gundermann.
Druhý prototyp, Do 26 V2 (D-AWDS, Seefalke) (Mořský sokol), se silnějšími motory Jumo 205E o 515 kW (700 k) následoval 23. listopadu 1938. Pilotem byl kapitán Egon Fath. Oba byly dokončeny a předány Lufthanse před vypuknutím druhé světové války. Díky protestům USA, Lufthansa nemohla provozovat tato letadla na zamýšlené trase mezi Evropou a USA, místo toho byly používány v roce 1939 k přepravě pošty mezi Bathurstem a Natalem v Jižní Africe.
Významnou civilní akcí Do 26 V2 Seefalke byl 14. února1939 let veterána Lufthansy kapitána Graf Schack von Wittenau, který se rozhodl pro charitativní let do Chile. Na palubě měl 580 kg zdravotnických potřeb a léků pro oběti zemětřesení. Trasu dlouhou 10 700 km absolvoval za 36 hodin.[1]
Třetí letoun, Do 26 V 3 (D-ASRA, Seemöwe) (Mořský racek), byl dokončen těsně před začátkem druhé světové války a poprvé vzlétl 16. srpna 1939. Zatímco první dva prototypy byly čistě poštovní verzí Do 26A, V3 měl kabinu pro 4 cestující, vrtule VDM a byl označován jako Do 26B. Vzhledem k vypuknutí války ho už přebírala Luftwaffe, která jej nechala provizorně vyzbrojit kulomety MG 15 a nasadila ho jako dálkový průzkumnýDo 26C.
Další tři stroje měly být původně dodány Lufthanse ve verzi pro dopravu jak pošty, tak 8 cestujících. Přebírala je však už Luftwaffe upravené jako dálkové průzkumné Do 26D. Kvůli své zvýšené hmotnosti byly vybaveny výkonnějšími motory Jumo 205D po 647 kW (880 k). Byly zalétány v roce 1940: Do 26 V4 (P5+DF) 25. ledna, Do 26 V5 (P5+DG) 24. dubna a Do 26 V6 (P5+DH) 29. července. Tyto stroje byly vybaveny obrannou výzbrojí, která se skládala z kanónuMG 151ráže 20 mm v příďovém střelišti a ze tří kulometů MG 15 ráže 7,9 mm instalovaných po jednom ve dvou střelištích na hřbetě trupu a jedním pod trupem.
Všech šest Do 26 bylo zařazeno k 1. Staffel Küstenfliegergruppe 406, později přejmenované na 1.Kü.Fl.Gr.506. Prvních pět strojů se účastnilo německé invaze do Dánska a Norska (operace Weserübung). Při ní byly ztraceny první tři Do 26 (V1, V2 a V3). Nejprve byl 9. května1940sestřelen letoun V2 (ex Seefalke) nad Tepkölenfjordem – po nouzovém přistání byli jeho osádka (s pilotem Schack von Wittenau) i deset převážených horských myslivců zajati.[3] Poté byly 28. května potopeny letouny V1 (ex Seeadler) a V3 (ex Seemöwe) na svém kotvišti v Rombaksfjordu poblíž Narviku, když je objevily tři Hurricany Mk.I z 46. perutěRAF vedené novozélandským kapitánem (později plukovníkem) P. G. Jamiesonem, DSO, DFC se stužkou.[4]
V5 byl zničen 16. listopadu 1940 (celá posádka zahynula) při nočním katapultovém startu z lodi Friesenland v Brestu. Osud čtvrtého a šestého stroje (V4 a V6), které byly v roce 1944 stále přiřazeny ke Zkušební jednotce (Erprobungsstelle) v Travemünde, je nejasný.[5]
Varianty
Dornier Do 26
Do 26A
Dva prototypy, pojmenované V1 (D-AGNT Seeadler) a V2 (D-AWDS Seefalke).
Do 26B
Třetí prototyp, pojmenován V3 (D-ASRA Seemöwe).
Do 26C
Vojenská varianta postavená pro Luftwaffe, poháněna motory Jumo 205D a vyzbrojena jedním kanónem MG 151/20 ráže 20 mm a třemi kulomety MG 15 ráže 7.92 mm. Postavena byla tři letadla. V1, V2 a V3 byly později přebudovány právě na tento typ.
Uživatelé
Dornier Do 26 Seeadler D-AGNT 1938
Lufthansa provozovala dva Do 26A a jeden Do 26B mezi lety 1938 a 1939. Později byla všechna tří předána Luftwaffe.
Luftwaffe provozovala všech 6 postavených letadel.
Erprobungsstelle Travemünde
KGr.z.b.V. 108 (přidělen k Trans-Ozean Staffel/KGr.z.b.V. 108)[6]
Küstenfliegergruppe 406 (přidělen k Sonderstaffel/Ku.Fl.Gr.406)[7]
Pozůstatky
Vraky letadel V1 Seeadler a V3 Seemöwe byly po válce nalezeny v norských vodách nedaleko Narviku. Vrak Seemöwe byl vyzvednut, trup a křídla letounu Seeadler zůstala na místě, jako atrakce pro potápěče. Některé části letounu Seeadler, včetně kokpitu a vrtulí jsou vystaveny ve válečném muzeu v Narviku; jiná vrtule je k vidění v leteckém klubu v norském Bodø.
↑ Let Let Let Warplanes: German flying boats Part 2: 1935–2000. www.letletlet-warplanes.com [online]. [cit. 07-09-2007]. Dostupné v archivu pořízeném dne 08-10-2007.
↑Kampfgruppe zur besonderen Verwendung v překladu Letka pro speciální úkoly
.jpg)
.svg){kind=small}
