Difluordiazen je anorganická sloučenina s chemickým vzorcem N2F2. Při pokojové teplotě je difluordiazen bezbarvý plyn a poprvé byl identifikován v roce 1952 jako produkt tepelného rozkladu azidu FN3. Má strukturu F-N=N-F a existuje jak cis- tak i v trans-formě. Trans izomer je méně stabilní než cis izomer, ale lze ji skladovat ve skleněných nádobách. Cis izomer v čase cca 2 týdnů napadá sklo za vzniku fluoridu křemičitého a oxidu dusného:[1]
- 2 N2F2 + SiO2 → SiF4 + 2 N2O
Příprava
Většina metod přípravy difluordiazenu vytváří směs obou izomerů, ale lze připravit i samostatný izomer.
Vodná metoda přípravy zahrnuje N,N-difluoromočovinu s koncentrovaným hydroxidem draselným. Reakce má 40% výtěžek a třikrát vyšším obsahem trans-izomeru než cis-izomeru.[2]
Difluoramin tvoří s fluoridem draselným (nebo fluoridem rubidným či fluoridem cesným) pevnou nestabilní sloučeninu, která se rozkládá na difluordiazen.[2]
Lze jej také připravit fotolýzou tetrafluorhydrazinu a bromu:[3]
N2F4 + Br2 → N2F2 + vedlejší produkty
Reakce
Cis izomer difluordiazenu reaguje se silnými akceptory fluoridových iontů jako například fluorid antimoničný za vzniku lineárního kationtu [N≡N−F]+.[4] Ten tvoří sůl se vzorcem [N≡N−F]+[SbF6]−:
- F−N=N−F + SbF5 → [N≡N−F]+[SbF6]−
Analogicky vzniká reakcí s fluoridem arseničným bílá pevná sůl [N≡N−F]+[AsF6]−:[4]
- F−N=N−F + AsF5 → [N≡N−F]+[AsF6]−
Odkazy
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Difluordiazen na Wikimedia Commons
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dinitrogen difluoride na anglické Wikipedii.
- ↑ GREENWOOD. Chemistry of the Elements. [s.l.]: Elsevier Science & Technology Books book s. Dostupné online. ISBN 978-0-08-037941-8. (anglicky) Google-Books-ID: z0a1AAAACAAJ.
- ↑ a b Advances in Inorganic Chemistry. [s.l.]: Academic Press 385 s. Dostupné online. ISBN 978-0-08-057882-8. (anglicky) Google-Books-ID: qzN5pnPwuaoC.
- ↑ ZABROWSKI, Leon M.; DE MARCO, Ronald A.; SHREEVE, Jean'ne M. Chlorodifluoroamine and Difluorodiazene. Příprava vydání Aaron Wold, John K. Ruff. Hoboken, NJ, USA: John Wiley & Sons, Inc. Dostupné online. ISBN 978-0-470-13245-6, ISBN 978-0-470-13174-9. DOI 10.1002/9780470132456.ch7. S. 34–39. DOI: 10.1002/9780470132456.ch7.
- ↑ a b CACACE, Fulvio; GRANDINETTI, Felice; PEPI, Federico. Gaseous Fluorodiazonium Ions. Experimental and Theoretical Study on Formation and Structure of FN2+. Inorganic Chemistry. 1995-03, roč. 34, čís. 6, s. 1325–1332. Dostupné online [cit. 2023-06-22]. ISSN 0020-1669. DOI 10.1021/ic00110a007. (anglicky)
